Děda na kolobrndě. na 5.pouti. 23.8.2021 až 9,.9.2021. přes Polsko na sever ostrova Rujana/Rugen Německo.

Je deštivé ráno 23.8. a v 9 hodin se vydávám do Karviné. Za deštivého počasí se z Bystřice nad Olší rozjíždím na Třinec a v Karviné u kamaráda Laďi si dělám zástavku a on mě pak doprovází na své koloběžce na hraniční přechod, Zavada. Tady mne Laďa Kuchař předává novému kamarádovi z Polska, Miroslaw Gliszczyňski. Počasi se mezi tím umoudřilo a tak si v Polsku s Mirkem děláme pár fotek a on mě pak opouští. Přiznám se, že jsem byl připravený, na to, že spolu pojedeme aspoň 10 kilometrů. Nevadí dál vyrážím podle již předchystané mapy. Z mapy vidím, že jedu krajinou poznamenanou těžbou uhlí. To však ze začátku nevidím jedu obcemi a po stranách jsou rodiné domky a kostely. Po těžbě není nic vidět. Najednou mi přepadl nosič přes kolo. Na nekvalitním povrchu cest, teda spíš jejich okraje. Stojím a přemýšlím co dál. Pro začátek to není moc dobré. Sundávám brašny a chybějící šroubky dodávám s rezerv, které si vezu. Do hodiny jsem spátky na trase. Začínám se blížit k místu kde chci přespat. U Šwierklany. Napřed mi překáží k noclehu, rušná vlaková vlečka. Ta slouží pro šachty jako seřadiště vagonů. Hluk a pískot vagonových brzd, strašné. Na druhé straně jsou vodní nárdže pro zadržováni popílku. Potloukají se tu divní lidé. Blízké přístřešky, jsou očividně nachystany přívítat bezdomovce. Hledám dál a pomalu se blížím k městu Rybník. To vidím už před sebou. Je to poprvé co budu sám, v zahraníčí na delší dobu. Budu spát asi 100 kroků od baráku v takovém leso parku. Jsem nachystaný na první noc v Polsku, pod přístřeškem Tarp 2. Který nemá podlážku, tak si pod sebe dávám igelit, pak lehkou deku, nafukovací matraci /karimatku/ a hup do spacáku. Je to pro mne nové. Zatím jsem spal pod noční noblohou, sám jen v bývalém Československu. Honí se mi hlavou různé myšlenky, od myslivců, přes zlé lidi. Ještě si dobíjím mobil, koukám do mapy, na to co mne čeká zítra. Usínám. V noci trochu deště, nad ránem se za mnou zastavila skupinka divočáků. Trochu zadupali, zafuněli a mladé si pokvičely. S dupotem sobě vlastním, zase odběhly, slábnoucí tmou, vítat přicházející ráno jinam. Ještě chvíli poslouchám, různé zvuky, přemýšlím o jaké zvíře může jít. Pomalu se začíná rozednívat. Usínám v klidu dospávám do sedmé hodiny ranní.                                                                                                                  Ráno 24.8. si začínám vytvářet vstávací rituál. Napřed ze spacáku vystrčit ruce, pomalu vylézat, tak deset minut. Tělo se přispůsobí teplotě venku. Pak ve vnitř balím spacák a karimatku. Dělám si místo na snídaní. Přitom jsem stále pod přístřeškem. Pak dobalím zbytek věcí. Napřed ale musím zkontrolovat nosič. Ještě chvílí a mohu zase vyrazit na cestu. Původně jsem měl mít v městě Rybník, v nějakem baru snídaní. Mám od majitele přislíbenou slíbenou snídaní. Jeho žena je Češka. Jenže má navigace nechtěla, adresu příjmout. Snažim se ji vyhledat. Ale za stáleho deště, mě to brzy přestalo bavit. Vyrážím dál. Jedu přes obec Niezdrowice. Počasí mi nepřeje a tak kolem sebe moc nekoukám. Dnes končím u města Újazd. Malé městečko o kterém jsou první zmínky v 12 století. Kousek od náměstí je zakonzervovaná stavba zámku. Díky cedulím si člověk udělá představu jak zámek vypadal. Obvodové zdi po zpevnění, obohatili dřevěným ochozem pro návšetvníky. Nakonec se dostávám mezi pole a jedinou možnosti kde postavit stan je svah mezi polní cestou a o 5m níže dalšímí křovinami. Jsem sám a mám jako střechu plachtu se kterou je možné improvizovat. Ve svahu nacházím dva stromy a mezi nimi asi metrovou plošinku. Než se mi podaří nachystat spaní musím počkat až přejede 2m nadenou traktor s vlečkou. Za chvíli jede zpátky a pak už jsem sám. Stavím přístřešek a brašny si dávám pod sebe, abych se v noci nesesunul o metry níže. Vše dopadá dobře.                                                                                                                                        25.8. Dnes už je lepší počasí a tak mám dobrou náladu. Popojíždím po hlíněných komunikacích, na kterých jsou kaluže z předchozích deštivých dnů. Podle mapy se mi zdálo, že na cestu po které chci jet musím vytvořit zkratku. Totíš jak jsem jel podle mapy, tak mne dovedla na okraj dálnice a ještě oplocené. Nikde se nedalo pokračovat, Vracím se asi dva kilometry a snažím se dostat mezi poly k řadám rodimných domů lemujicích cestu, na kterou se potřebuji dostat. Mám smůlu domy jsou chráněné ploty a tak i když cestu vidím musím se asi sto metru vrátit a najít si novou zkratku. Nakonec se mi daří. O kousek dál v obci Sieroniowice u autobusové zástavky snídám, vidím jit z domu člověka k popelnici u plotu, jdu za nim a po krátké debatě, dostávám do flašek potřebnou vodu a ještě flašku s perlivou vodu navic. Vyrážím dál. Dnes jedu jen 46 kilometrů to mi umožňuje se dostat brzy na ubytování. Potřebuji se očistit od blata nanesených za předešle dny. Před vesnicí, se snažim odstranit, špínu a nános z oblečení i s koloběžky. Dojíždím za příjemného počasí k penzionu Arkadian v Groszowice. Můj pokoj je v přízemí a tím i dveře do dvora. Nemusím tak vždy procházet chodbou.Vypral jsem si co jsem potřeboval, nyní mohu ještě na chvíli vyrazit do ulice. Spokojený se jen tak courám. Vidím pár zajímavých cirkevních staveb. Brzy ale jdu spát. Už se těším na hotelovou snídaní.                                                                                      26.8. Snídané je výborná a cítím se jako král. Jak spím pod stanem takový luxus nemá. Vyjíždím, hned o kousek dál přichází déšť. Pozoruji oblohu a vídím, že za chvíli bude po všem. Stačí chvíli zalést do autobusové zástavky. Přestalo, abych se mohl kochat přes hezké město Opole a nezakufroval. Z městem se loučím za vesnickým musem. Hezké věci jsou tady k vidění. Projíždím kolem kanálu Ulgi, dívám se na lodní propusť. Je otevřená a v okolí není vidět žádná plavící se loď. To asi znamená, že hladina vody je pro vodáky v pohodě. Navíc je období dešťů, tak je vody dost. Hned za městem ale začína znovu a pořádně pršet. Většinu dne projíždím kolem řeky Odry. Počasí se zlepšuje a mě se jede dobře. Po patnácté hodině si prohlížím náměsti v městě Brzeg. Hezké město. Polsko má spousty historických měst. Půl hodinka odpočinku na mokrých lavičkách, mne vyhání za město, si najít nocleh. Za městem zjišťuji, že toho ještě nemám dost a tak pokračuji dál. Po vice jak 10 kilometrů jedoucích po většině nezáživnou přírodou a malými vesnicemi, se rozhoduji, že skončím v městě Olawy. Před příjezdem do města u řeky pozoruji častá seřadiště lodí a hausbotu. Příjemné letní byty a jedna hospoda nachystaná za nedlouho na hosty. Ve městě hledám něco na spaní. Kličkuji ulicemi vedoucími za město. Oslovuji lidi za plotem svých rodiných domů. Nikdo nechce mít na zahradě stan a nájemníka. Začínám cítit večerní chlad. Pokračuji až na samý konec ulice. Ta končí dírou v zemi. Staví tu nový most přes nějakou říčku. Všude bláto a tak se vracím. Najednou vidím staršího člověka jak tlačí kočárek. Je mi jasné, že to domů nemá daleko. Oslovuji ho, ptám se zda mohu na jeho pozemku postavit stan. Prohodíme pár slov a rukou mi naznačuje kde mohu mít stan. Bylo to pár metrů od nějaké říčky. Také mě nechal postavit přístřešek, vedle jeho zahrádky. Vrátil kočárek s miminkem majitelce, vydal se za mnou. Tentokrát přináší tác s teplou večeři, čaj, velké rajče, z vlastní zahrádky, velikost pro celou rodinu a balení minerálky. Už bylo šero, jak mi zdělil, že i při důchodě chodí do práce. A musí na noční. Dovídám se, že celý život jezdíl s kamionem po celé Evropě. Už jsem ve spacáku a přemýšlím co mne zítra čeká. Ale táké již si připomínám co mám za sebou. Ležím v Trapu 2 od firmy Jurek a poslouchám jak na Trap začínají jemně dopadat kapky dešté. Na déšť mám štěstí. Zatím jsem ještě moc nezmokl. Spokojený, unavený usínám                                                                                                                                                                       Je 27.8. vstávám a provádím svůj rituál. Pomalu vytáhnout ruce a pak postupně vylést ze spacáku selý. Ten ihned zbalit. Také hned balím nafukovací karimatku a pak snídám. Nakonec si balím věci a stan. Před odjezdem ještě kontroluji dům z něhož jsem dostal večeři. Vypadal jako by tam nikdo nebyl. Zastavuji, zvoním zvonkem na koloběžce a mávám. Nic tak odjíždím. Vyhýbám se hlavním cestám. Vychutnávám si pestrost malých vesniček ve kterých je jeden malý obchůdek a nic. Vlastně vidím, kostelík se dvou plechových garáží. Podle vzhledu. Chvíli na to, projíždím okrajem Wroclawi. Složitý kruháč a nadjezd. Mapy mě házely sem tam i když tam cesta nebyla. Asi po 10 km naježděných okolo dokola, jsem navigaci vypnul. Podíval jsem se jen na mapu, kde chci dojet. A vyrážím bez navigace. Už to jde hladce. Na konci města jsem navigaci unovu zapnul. Za chvíli fičím zajímavými mokřadovými oblastmi. Vzhledem, že každou chvíli jsou přeháňky mám se stále čemu vyhýbat. Lesy tu jsou plné, cedulek zákazu vstupu a bivakování. Přichází večer a tak si chci ustlat v blískosti cyklostezky. Zákazy jsou mou noční můrou. Tak sedím na kmeni a píšu na fb. ještě probíhá po cyklostezce několik nadšenců s čelovkami, po 20 hodině projelo auto lesní zprávy. To už si netrpělivě začínám stavět přístřešek. Je zelený tak věřím, že už se sám skryje v řídkém lesním porostu. Spokojeně zalézám do spacáku a dopisuji lovcovy zápisky. Uvědomuji si, že začínám utrácet. Koupil jsem si velkou zmrzlinu na okraji Wroclawi. Stála 5 zlotých. Je to jak u nás. Nebo čokoládu Milka za 5 zlotých, 30kč. U nás stejná hmotnost v tu dobu 50 kč. Řidiči jsou stále v pohodě. Vůbec se nedivím, když vidím babky na kolech na úzkých cestách. Zítra mne čeká kratší asi 50 km cesta. Snad i postel a sprcha. Myšlenky se mi honí hlavou. Přemáhá mne spánek a tak odkládám mobil.                                                          28.8. Dnešní den měl být kratší. Projíždím zemědělskou krajinou se spoustou malých vesnic. Na chvíli jsem se zatavil ve městě Trzebnica, které mne překvapilo okolím jak z jižní Moravy. Také tu vidím spoustu historických památkově chráněných domů a velký klášter siostr Boromeuszek. Část také slouží jako léčebna mladých. Příjemné náměsti s městskou radnici. Dále projíždím, krajinou močálů a rybníků. Někomu se bude zdát známý název Olzsa, jako řeka u nás. V Polsku jde o vesnici. Na naše poměry, jsou vesnice poměrně daleko od sebe. Nakonec se zastavuji u místních vozatajských závodech. Koupil jsem si pivo. Prohodil pár vět, s místními abych se dověděl kam na statek, kde mám spát. Obec Bialkal je dlouhá a závody jsou na opačném konci, 5km.

Při příjezdu ke statku se dovídám, že majitelka stájí a ubytovny je na závodech. Jedna paní, mi po telefoně s majitelkou domlouvala ubytování. Ta totiž v té atmosféře vozatajských závodu mně nerozuměla. Za hodinu majitelka přijela a ubytovala mne. Koňácka ubytovna byla docela v zanedbaném stavu. Na to, že vybírají peníze. Také jsem s několika ubytovanými pokecal. Přece jen s přibývajícími kilometry, stále více toužím po posteli. Jeden ukrajinský migrant je vyhoštěný a zítra musí opustit Polsko. Na ubytovni dělal docela povyk. Vždy ho ale jeho Polský spoluracovník uklidnil. Měl jsem obavy, že když jsem cízí a on se semnou chce bavit, že jak jej odmítnu bude zle. Ale chlapec to zvládnul.                                                                                                                            29.8. Docela brzy vyrážím nedělním ránem. Příjemné počasí. Nově vybudovaná cyklostezka asi metr od cesty. Brzy mě přivedla do obce Miejska Gorka. Tady u rybníku si prohlížím jak se chystá, mistrovstvi Polska dorostenců v rybolovu. Zastavuji se a chodím od jednoho stání k druhému a čtu si cedulky u každého stání. Ty upozorňuji na to kdo, stáří a odkud je. Takový vyhrazený zábor. Tím mají rozhodčí, kteří chodi kolem rybníka a pozorují borce rozhodovat o vítězí danné kategorie. Musím vyrazit dál. Ještě se fotím s maminkou dvou kluků co soutěží a ti také bydleli ve stejné ubytovně. A paní mi telefonem pomáhala přivolat paní majitelku abych měl včas ubytování. Ještě jsem neujel 100m a potkávám první skupinku věřících poutníků, jak někam jdou. Jeden má mikrofon a nad hlavou reproduktor. Každou chvíli dává věřícím pokyny a také je nabádá ke zpěvu. Několik lidi mi mává a já kolem nich projíždím. Po chvíli potkávám do proti směru mé jízdy další skupinku poutníků, z jiné vesnice. Jdou, ženy, muži a děti. Po chvilce se vše opakuje. Jak míjím třetí a čtvrtou skupinu poutníků zastavuji a dávám se s věřícími do řeči. Spíš oni se mnou, aby se co nejvíce dověděli o mém počínání. Po chvilce pokračuji dál. Ve vesnici kde byla ona pouť a věřící se scházeli k modlidbám jsem za sebou uslyšel pána, který mě asi viděl na vozatajských soutěžích v sobotu, jak říkal lidem kolem sebe. Podívejte se ten člověk jede z Česka do Němec, přes nás na hulajnoge. Co víc jsem si v nedělním dopolední mohl přát. Mám před sebou ještě polovinu cesty do města Leszno. I dále projíždím mezi malými obcemi, jen občas je nějaká ve které by mohlo žít 1000 obyvatel. Přijíždím do města Leszno, vítá mě moderní sídliště, po chvilce i plochodráží stadion, asi postaven na počest Im Alfreda Smoczyka. Ten byl jeden z nejlepších plochodrážích jezdců na světě. S obdivem se dívám na vojenské kasárna a poslouchám jak se cvičí na dvoře noví vojáci. Kasárná už pamatuji hodně let. Jsou historická a je na co se dívat. Také obdivuji jednu z nejstarších židovských synagog v Polsku Věřím, že turista v městě Leszno se má na co dívat. Mám ubytování v příjemném hotýlky v centru města. Teď k číslům. Jsem 6 den na pouti, na sever Německa. Na jih jezdí každý. Újel jsem bez kufrováni 355 km. K tomu každý den nějaký kilometr navíc. Za blbost se platí. Už několikrát jsem si říkal, že si vezmu sluchátka. Abych v tom hluku měst, slyšel a rozeznal povely navigace. Zítra začnu druhý týden své pouti na sever Německa, Rujána/Rugen. Nějak se mi mění název poutě. Na začátku jsem jel přes Polsko, na Německé hranice. Ale to k cestováni patří. Za týden o tom čase budu na hranici Německa. V příjemném pokoji se dobře medituje nad tím co již bylo a co bude dál. Zatím jsem spokojený a tak brzy usínám. 30.8. Pondělní ráno je příjemné. Snídaně, ulovení 1 kešky a nákup. Znovu se ujišťuji, že jde fakt o příjemné město. Při další cestě, potkávám poutní místa, kde již stánkaři po víkendu balí. Také u rybníka zavírají autocamp. Je tu podzím. Fičím si to po cyklostezce vedle hlavní cesty. Je oddělená jen řadou keřú. Najednou předemnou vjezd na pole a něm stojí červené auto. Mává na mne starší pán jak Já, že mám zastavit. Začal se smát. Svůj smích záhy vysvětluje, myslel jsem si, že jedete na pokaženém kole, tak mi chtěl s opravou pomoci. Je celoživotní cyklista a do 69 let běhal i maratony. Nakonec slovo dalo slovo a byl jsem pozván na kafe. Asi o 7km dál do města Wloszakowice. Skončili jsme v cukrárni u kafe se zákuskem. Po rozloučení jedu dál. Jasně, moc jsem mu poděkoval. Mám čas na psaní, zase prší a jsem schovaný v autobusové budce. Přestává pršet a tak pokračuji krajem borovicových lesů. Občas vidím při cestě odpočívadla. Už skončily cyklostezky a musím jet po silnicích a jejich špatných ktajnicích. Mezi vesnicemi spojenými borovicovými lesy je asfaltka užší. Aby se zemědělská a lesní technika mohla vyhnout nemají u krajnice příkop. Papřed je více jak 1 metr široký pruh hlíny, po obou stranách cesty. Tento kraj se skoro ve stejné výšce jak asfaltka. Ani s koloběžkou nemám problém přejíždět s asfaltu na hlínu a naopak. Setkávám se stím častěji. Za dešťové přeháňky míjím rekonstruhovaný zámek, je obezděný, vidím tak jen přes zamčenou bránu. Blížím se ke konci dnešní trasy. V hlavě se mi honí myšlenka zda bude otevřem místní autokemp. Nakonec v uplakaném počasí si mohu ještě stan postavit. Poslední otevřeny den. Natahuji šňůru mezi stromy a přehazuji přístřešek, za chvíli uléhám v Mosir campu u jezera Wolsztynskie u města Wolsztyn 31.8. Mám za sebou deštivou noc, před sebou deštivý den. Dnes to bude záhul, 7o km s plnou výbavou a bez doprovodu. Vítr fouká proti mě, má cesta kopíruje již zaniklou železniční trať. Určitě více jak 20km, jízdy podle kolejí, v dobrém stavu i když mezi ními již rostly stromy, se svrškem to ani nehne. Všímám si rozbočujicích kolejí, na dva směry. Jednu při jízdě již chvíli sleduji až na okraj města kde končí zaasfatovéné rampy u fabriky. Celou dobu jedu vedle kolejového svršku. Protože kolejí je více, dá se tušit, že původně pokračovala i dál do města. Což také nasvědčovaly vlakové zástavky. Dvě jsem také našel. Zřejmě železnice sloužila pro přepravu dřeva i lidí. Byl by to super, velký vandr. Teda výprava do let před rok 1990. Soudě porostu. Určitě je tu i více zapomenutých zastávek. Není vidět, že by v okolí stály staré rodiné domy. Vše schovává nový les. Celý den míjím drobné historické a církevní památky. Jenže obava z dalšího deště, mě od častého zastavování odradily. Město Lewice je kde rampa končí. Já musím ale pokračovat dál, i v protivětru. 1.9. Představoval jsem si, že po včerejších 70 km a dobrém spánku na ubytovni ve městě, Miedzychod budu fit. Příjemné ranní počasí, vyrážím dál. Při opouštění města, zbylo trochu čas na koukání po okolní vodě. Ta v našem okolí trochu chybí. Na jedné straně rybník na koupání a na druhé straně cesty, tekla řeka Warta, na té byly ukotveny menší loďky. Asi po 5kilometrech jsem zjistil, že znovu jedu v protivětru, ten je krutý. Prostě se rozhodl, že ze mne vyfouká poslední sílu.Také při cestě vidím další lesní odpočívadla. Krajina je písčitá a borovicové lesy. Jedu do oběda a a pak mám posezení s Dominik Wieczorkiewicz . Dominik je Polský koloběžkář /hulajnoga/. Má již za sebou výpravu na africký kontinent. Já jezdím tam, na co mám peníze. Společně opouštíme asi 10 000 tisícové město a jedeme 10km po cestě z velkých žulových kostek. Mé plně naložené brašny poskakovaly a drncaly. Až jsem cítíl tuhnutí rukou. Asi deset km před mým nocovištěm ve Strzelce, mě Dominik opouští. Spěcha domů do Miedzychod za rodinnou. Vracel se teprve po práci. Pracuje coby lesní dělník. firma Lesy, mu také vydala první cestovatelskou knihu. Díky rychle akci mé ženy Evy, která žhavila internet, našla mi nocleh. Tím mi ušetřila síly na další den. Dnes jsem na pouti překročil 700 km a na sever Německa mi ještě zbývá 300km. Ztoho víc jak 100 km po cestách, na kterých by se dalo dělat při drncáni máslo. Jak by herci řekli charošíj máslo stroj. Také předešlé dvě poutě má Modrá vážka od firmy YEDOO za sebou a celkem 3500 km.

2.9. Projíždím krajinou, málo osídlenou. Kilometry borovicových hájů. Dnes dojíždím do většího města ve Strzelce Krajeňski kde v hotelu Lucznik na fotbalovém hřišti mi Eva zajistila. 

3.9. Sportovci jsou asi v práci, nebo ještě spí. V hotelovém kavamatu mají levné kafe a také teplou čokoládu. Za 1.5 zlotého. Kolem deváté ranní vyrážím. Zatím jsem si užíval romantiku dálek. Zjišťoval, jak se žije v Polsku. Uvědomil jsem si, že táto země má každy kraj s jinou zeminu, hliná střídá písek a naopak. Je třeba si to uvědomit. Zvyknout na časté změny, povrchu cyklotras. Né každý povrch se hodí pro plně naloženou koloběžku, zvláště když jde o jízdu dlouhou 10km. Pro horské kolo, stezky pro koloběžky plně naložené jsou nevhodné. 

Konečně jsem pochopil mapu, jeďte rovno, třeba 5 km. Viděl jsem světla auta proti sobě, stihám se vyčůrat, napít, rozjet se a teprve pak auto míjím. Né, nikdo ho netlačí, ale ta vzdálenost. Nyní již cítím vůní moře. Šwinoujšcie je město kde se zdržím dvě noci. Odlovím nějakou kešku. Prohlídnu město a kouknu se k moři. Hlavně naberu sílu na cestu německém na sever. Několik kamarádů mi řeklo, že mám jet od moře domů. Jsem rád, že jsem jel k moři. Poznal jsem jak umí být severní vítr krutý. A ještě to poznám. Tentokrát spím v lese u obce Žarowo. Do Goleniów mám 26km.                                                                                                                                      4.9. Dnes se mi jede dobře. Hlavu mám plnou myšlenek, na to co mne čeká. Navíc jsem na koloběžce v Německu nebyl. Mám to do místa odpočinku kousek. Cestou vidím reklamu ze slámy na dožinky. Líbí se mi. Jde o příjemné spestření mé cesty. Jen jedu v jiné dny než se dožínky po okolí konají. Poslední kilometry jedu kolem hlavní železnice vedoucí do Swinoujšcie. Vidím odbočky na trajekty do Skandinávie. Jsem celý napjaty. Hned na začátku města musím na trajekt. Z jedne strany na druhou. Bravůrně a zdarma se dostávám na druhou stranu, hezkého města a postupně dojíždím do vilové čtvrti ve městě Swinoujšcie. Přijel jsem už kolem dvanácté hodiny.   

5.9.  výletování v okolí Šwinoujcie. Krátky výlet na samý kraj Německa. Ulovit 3 cache a hybaj zpátky. Vyčkávat odkud za mnou přijede Eva. Už jsme spolu. V pondělí, úterý a středu znovu rozpohybuji své nohy. Z Modré vážky mám sundané brašny a pojedu po lehku. První den dojedu v Německu asi 78km do Greifswald. Tu mě Eva naloží do auta a odveze na ubytování. Druhý den pak ujedu 60km do Bergen auf Rügen. Stejně jak první den, i tentokrát, naloží a odvéze zpět k nocování. Třetí a poslední den z Rügen do Arkona.50km. Nejsevernější kout ostrova Rujána/Rügen. A konec. Už se těším na cyklostezky. Celkem to tak bude 1000km. První a podstatně delší část poutě je za mnou. Šwinoujšcia. Musím říct, že jsem se do toho pustil. Nastaly těžké situace. Hodně mi v nich pomohla má žena Eva. V jiných jsem musel zamakat sám na sobě. Věřím, že příště bych do toho zase šel. Než začnu slavit, dorazit na sever těch posledních 180km. Pak můžu slavit.                                                                6.9. Dneska hned ráno jsem začal ukrajovat kilometry v Německu. Trhal jsem si to lázeňskou oblastí. Na konci je vidět asi 5km dlouhý autocamp, ještě plný karavanů a různých přívěsů. Jenže to je kousek za Heringsdorf a já toho mám ještě strašně moc před sebou. Už se vidím jak si tu karavanu sedím a popíjím kafíčko. Ha, to by mne dlouho nebavilo. Realita mě žene vpřed. 70km je dost daleko. Mezi tím stihám, dvakrát zakufrovat a fertik. Najednou stojíš před zvedacím mostem. Wolgast se vedle tohoto mostu pyšní hezkými stavbami na foťák nebyl čas. Nakonec jsem dofuněl do konečné, Greifswaldu. Další město které stojí za povšimnutí. Tady si mě Eva naložila i s koloběžku do auta a odvezla na místo spaní.  Zítra mě čeká dalších 70km a ve středu už jen těsně přes 4okm. A budu v cíli. Tisíc kilometrů v nohách. Koloběžku jsem si před Polskem sešteloval, abych měl stupačky o něco výše. Vyplatilo se mnohokrát. Hlavně jet podle mapy pro horské kola, s plnou koloběžkou, batohů, je to dobrodružství. S prázdnou koloběžku je to brnkačka. 

7.9. Dnes posledních 70km, dva dny po sobě. Zítra 35km do cíle. Už mám nachystaný Radegast, co mi Eva přivezla, pro tento účel. S různým zakuforováním 1000km. Měl jsem pocit, že na severu bude chladněji. Né, je tu teplo a je vidět, že se ani turistům se odtud nechce. Kufruji, jednoduše mapy chtěji abych odbočil v právo. Tam je ale zeď. Najednou řekne v vraťte se na trasu, už v tom zase lítáme. Tak jsem najezdil vic. 

8.9.2021 Hurá, Hurá Jsem na konci poutě na sever.

Právě jsem dorazil na sever Rujána/Rügen až na Kap Arkona. Je tu moc krásné počasí a spousty lidí. Jak na jarmarku.