<a href="www.toplist.cz"><script language="JavaScript" type="text/javascript" charset="utf-8"> <!-- document.write('<img src="https://toplist.cz/count.asp?id=1834619&logo=s&http='+ encodeURIComponent(document.referrer)+'&t='+encodeURIComponent(document.title)+'&l='+encodeURIComponent(document.URL)+ '&wi='+encodeURIComponent(window.screen.width)+'&he='+encodeURIComponent(window.screen.height)+'&cd='+ encodeURIComponent(window.screen.colorDepth)+'" width="14" height="14" border=0 alt="TOPlist" />'); //--></script><noscript><img src="https://toplist.cz/count.asp?id=1834619&logo=s&njs=1" border="0" alt="TOPlist" width="14" height="14" /></noscript></a>

"Děda na kolobrndě" YEDOO 1.9. až 9.9.2020

V létě po absolvováni první Moravské poutě s koloběžkou “Modrá vážka”. Jsem se nadechl a učinil rozhodnutí. Vydat se na další pouť. Tentokrát jsem si vybral cestu přes Čechy. Z polského Krzeszowa do rakouského městečka Weitra 450 km. Korona virus mi k tomu napomohl. Také jsem tušil, že po dovolených se virus vrátí. 

Již doma jsem se s ženou Evou domlouváme. Doveze mě na místo startu a pak si pro mne přijede do cíle.

Den startu: Žena mne přivezla na konci prázdnin do Polského Krzeszowa, Po procházce klášterním parkem jsem si poskládal koloběžku, a po lehku jsem se vydal do Česka.

Vyjel jsem za deštivého počasí z Krzeszowa do Chvalče. Cesta vedlejšími cestami byla dlouhá asi 17 km. Také jsem si mohl prohlídnout městečko a vesnice po cestě. Lesem jsem se dostal až k hraničnímu turistickém přechodu u obce Okrzeszyn a zastavil v Petříkovicích v části Chvaleč. Při příjezdu na asfaltovou cestu, na české straně, jsem se zeptal jednoho tatínka vedoucí děti, kde je tu koupaliště. To jsem ještě netušil, že obec má na každém konci jedno. Mávnutí bylo jasné a tak po asi dvou kilometrech, jsem se zastavil u malého koupaliště s nohejbalovým hřištěm. Prohlížel jsem si zajímavý obchod, obložený  retro předměty. Po chvilce jsem si uvědomil, že to asi není to pravé koupaliště, když jsem Evu neviděl. Vidina příjemné jízdy z kopce, vyhrála. Pokračoval jsem podél potoka příjemnou zalesněnou krajinou. Po chvíli jsem se divil kam jsem dojel. Zastavil jsem u cedule města Trutnov. Bylo mi jasné, že jedu špatně. Zavolal jsem Evě abych jí sdělil kde jsem. Po páru výživných větách, jsem byl v obraze, a jel jsem zpátky. Nechápu jak jsem se mohl nechat unést pohodlnou cestou. Při jízdě zpátky, stále do mírného kopce, se mi kupodivu jelo dobře. Za chvíli už kolem mě v autě kroužila má žena, snažila se mě přemluvit abych rozložil kolobrndu, a dal ji do auta, nechal se zavést na místo dnešního cíle. Je to ještě daleko. Hrdině jsem to několikrát odmítl. Projel jsem kolem koupaliště a lidé, kteří se snažili sportovat se divili, že jedu zpátky. Stejně jsem nakonec slezl a šel část kopce za železničním přejezdem po svých. Občas jsem postupoval indiánsky, pěšky a na koloběžce, pěšky a na kolobrndě, až jsem dorazil do cíle. Pár piv a poslední jídlo od hospodského na horním koupališti to zachránilo. Zase jsem zjistil, že jsem schopen jet více kilometrů než jsem si pomyslel.

Druhý den, jsem nechal koloběžku odpočívat. Vydali jsme se společně do Trutnova na lovení kešek a prohlídku místních zajímavostí. Toulání městem bylo za jemného deště. Při zpáteční cestě autem, jsem si uvědomil jak jsem si zajel. To mě teprve opravdová cesta čekala. Ubytování bylo na horním koupališti v jediné chatičce. Takové jak jsou pro dětské tábory. Večer pak začalo pořádně pršet, celou noc lilo. V noci mě vzbudilo hučení vody. Rozespalý otevírám dveře na mini verandičku. Chatka naštěstí stála na několika tvárnicích. Pod ní a kolem tekly prody vody. Raději jsem se schoval a modlil aby nás voda neodnesla. Ráno, na stropě mokré fleky, ale nezatíkalo. Opatrně jsem se vydal na obchůzku koupaliště. Voda byla naštěstí pryč. Jen čvachtání pod nohama, prozrazovalo co se v noci dělo. Naštěstí bylo jen pod mrakem a nepršelo.

1.9. 2020 Vyrážím v 9 hod. z Chvalčova již za deště. Při příjezdu na cestu od koupaliště stojí v křižovatce obchod. Eva se se mnou loučí a přemlouvá mě abych den počkal. Jenže některé noclehy mám zamluvené na určené dny, tak se mi je nechtělo měnit. Navíc to vypadalo, že brzy už bude hezky. V obchodě zjišťuji, že hospodský a podavačka v samošce k sobě asi patří. Oba se diví, že jedu a přejí mi příjemnou cestu. Při balení pečiva, paštik a dalších poživatin mi na nosič předního kola prší. Musím honem řešit, spacák, celty, oblečení přikrýt pláštěnkou. Ještě pár metrů mi zbývá než se vydrápu na zlom kopce a začnu klesat. Brýle už mám spíše na špičce nosu a zavazí než aby plnily svou funkci. Dívám se mimo ně abych vůbec něco viděl. Je až pološero. Sjíždím podle navigace na vedlejší cestu. V tomto počasí to byla odvaha. Cesta asi nikdy nebyla značená. Někdy si myslím, že značky pro cyklisty u cest dávají jen domorodci, pro svou orientaci. Člověk neznalý místních poměrů se nemá šanci zorientovat. V pološeru, pořádně nevidím kam jedu, mapy.cz jak už několikrát v minulosti při nesnázích nepracovaly jak měly. Každou chvíli jsem postával na lesních křižovatkách a hrál si s navigací. Má představa, že se s kopce budu řítit a trhat své rekordy ve sjezdu, vzaly dávno za své. Lesní asfaltky byly pokryty kamením, větvemi, blátem a vodou vytvářející potůčky na cestě. V lese toho nebylo moc vidět. Má fungl nová kolobrnda YEDOO /Modrá vážka/ dostávála zabrat. Silniční pláště jsou tu na nic. Jak zrychluji cítím jak kola kloužou. Zpomaluji a přemýšlím, že dnes do Jaroměře nedorazím. Občas se les rozestoupí a než se začnu orientovat v terénu, zase se stěny stromů kolem mne uzavřou, někdy to vypadá jak jízda v tunelu. Najedenou se na cestě předemnou zjevují dvě srnky. Postávají na cestě a prohlíží si ten mokrý úkaz co se na ně šine. Už jsem si myslel, že se srazíme. Na poslední chvíli popošly a ještě dlouho jsme se po sobě ohlíželi. Za chvíli se hory rozevírají a koukám kde to jsem. Projíždím městečkem Rtyné v Podkrkonoší pokračuji dál na Devět křížů u Červeného Kostelce a v dešti Mstětin, Červená hora, Žernov. Za lijáku jsem projížděl Babiččiným údolím. Tady bylo vše zavřené, bistro kde by mi prodali teplý čaj, bylo také zavřeno. Babička s vnoučaty, hrstka zmoklých turistů asi z Japonska, si mou mokrou kuličku nevěřícně prohlíželi. Než se stačili vzpamatovat já už dojížděl k České Skalici a čekal mě poslední úsek dneška. Po hlavní cestě, plné kamionů do Jaroměře. Stále více si uvědomuji, že cyklotrasy značí domorodci. Najít nějakou odbočku na cyklotrasu byl už v minulosti problém. Nakonec měli kamioňáci se mnou trpělivost. Jen ty sprchy, kterými mě častovali, byly výživné. Dorazil jsem do restaurace, Říční a sluneční lázně na Úpě v Jaroměři. Bylo fajn, že jsem si předem zajistil přespáni na verandě hospůdky. Hospodský mi donesl i matrace. Celé pozdní odpoledne a večer jsem seděl, a pil litry čaje a kafe. Čas se mi táhl a Já už chtěl ležet. Poslední zákazníci odešli a Já si mohl rozbalit. Věci jsem sušil na lavicích. Naštěstí po mém příjezdu, přestalo pršet. Na dlouhé kryté terase nebyl velký ruch. Spacák a další věci byly suchý. Brzy jsem si v suchu snil své sny, kluka na koloběžce.

2.9. Ráno je přijatelně a vypadá, že bude svítit sluníčko. To sice na okamžik zalilo místo mého nocování ale než jsem vylezl ze spacáku, vytáhl mobil, abych si krajinu romanických scenérií vyfotil, sluníčko schoval mlžný opar. Ukázalo se až jsem opouštěl říční lázně v Jaroměři. Jde o místo kde bych se rád vrátil. Samozřejmě, že jsem si nechal v zásuvce nabíječku, tak jsem se musel po 5 minutách jízdy vratit. Personál hospody, která se chystala na provoz propukl ve smích. S nabíječkou jsem vyrazil znovu na cestu do Chvojence. Ten leží pár kilometrů od Pardubic. Byla to brnkačka. Sluníčko a představa zázemí Eviny tety, mne popoháněly v před. Protáhl jsem se kolem Třebechovice pod Orebem. A vyhl se Hradci Králové. Pravidlem je, že jedu rychleji než mám v plánu. Mohl bych více zastavovat a fotit. Jenže, zastavit, vytáhnout a nachystat mobil, vyfotit a zase vše dát, kde to bylo. Než se rozjedu a dostanu do rytmu. Uvidím sice něco hezkého, ale musím zastavit a dělat dokola stejný rituál. Nějak na to dnes nemám náladu. V brzkém odpoledni jsem stál u domu, který již znám s rodinné sešlosti. Ochotná teta mi vyprala špinavé a mokré věci a usušila. Odpoledne jsem si prohlédl nové automobilové veteránské přírůstky jejiho syna na dvoře. Jsou tu všude ve stodole i za ní. Sběratelé vozů sosialistické éry by si přišli na své. Večer proběhl v rodiné příjemné společnosti. Navíc jsem si mohl vyzkoušet koloběžku do terénu a pro jízdu se psem. Příjemný rodinný večer jsme museli brzy ukončit. Všichni šli ráno do práce a já potřeboval pokračovat v jízdě dál. Dovídám se v telefonu, že se asi po cestě ke mně přidá koloběžkář z Prahy. Přibližně stejně starý jako Já. To je radostná zpráva. Kde to se ještě upřesní. Sleduje mě na facebooku a rozhodl se přidat. Hurá nebudu sám. Spal jsem jak špalek a v hlavě jsem si představoval jak asi vypadá.

3.9. Po dobré domácí snídaní vyrážím, je slunečné ráno 9 hodin. Jedu přes Pardubice do malé obce Zbyslav. V Pardubicích jsem si uvědomil, že bych měl vozit sluchátka. V ruchu města, navigaci vůbec neslyším a tak jsem odkázán na vizuální pohled. Tím se nemohu soustředit na jízdu, každou chvíli bloudím a zastavuji. Jak už jsem měl jinak hezkého města dost, tak jak zázrakem se ukázala cyklostezka z města. Byla vedena po okraji cesty pro auta. Pro mou koloběžku jak stvořena. Nakonec jsem se v předstihu dostal do dnešního cíle v obci Zbyslav. Zde jsem měl domluvený nocleh. Zajištěn u další Eviny příbuzné. Po koupeli a chvilce v klidu se v doprovodu dvou příjemných žen vydávám na krátkou procházkou obci. Ukázaly mi zajímavá místa. Koukám co taková obec muže turistovi nabídnout. Do večera jsem se seznamoval s životem autistů. Teta Dita s těmito dětmi pracuje a tak se dovídám o jejich životě. Jen jsem ztěží tušil. Co vše to obnáší. Brzy se jde spát. Paní domácí, vstává ve 4 hodiny ráno, aby byla včas v autistickém zařízení. Večer uléhám rozrušeny nad jejich osudem. V dávné minulosti jsem se zůčastnil víkendu na autistickém táboře. Pořádaném organizaci z Brna. Název si za ty roky nepamatuji. Pracovala tam s dětmi kamarádka. Vyzkoušel jsem si kolik úsilí je za prácí s touto mládeží skryto. Ještě týden po návratu domů, jsem měl depku s zážitků při hlídání jednoho jedince. Je to mimo jiné, že třeba v momentě kdy poleví vaše ostražitost, dítě to vytuší a vyrazí vpřed. Nemáte zkušenosti a nevíte co udělá. Jdete za ním jak stín. Dotyčný se po chvíli obrátí a jde zpátky, znovu se otačí a zas jde pryč. V jinou doby si s vámi chce hrát to je jediná příjemná chvíle. Hrát znamená dělat co on za hru považuje. Chlapec na mne sice celou dobu nemluvil a bylo vidět, že má svou ulitu ve které žije. Největší radost jsem mněl, když za mnou přišel, sedl si vedle mne a koukal. Nic neříkal ale bylo vidět, že je mu dobře. Zato ve chvíli kdy jsem promluvil, se znovu uzavřel. Na druhé straně uměl počítat a vyznal se v Československé historii. Hluboce se skláním před lidmi, kteří s takovými dětmi pracuji. Stát by je měl finančně odměňovat a klanět se jim.

4.9. Je ráno, v domě zůstávám sám. Mám nachystanou snídaní a dopis. Mezitím přichází mladičká těhotná paní. Která mne také včera provázela po vesnicí a vykládala o její historii. Ještě chvíli jsme spolu debatovali a kolem 9 hodiny vyrážím na další cestu. Tentokrát již do neznáma. Dostávám se do krajů kde jsem se minulosti často nepohyboval. Vím, že v Kácově, obci vodáků se možná setkám s člověkem jezdícím na koloběžce. Chce se mnou jet až do Rakouska. Jen letos prý najel 3500 km. Mám se co učit. Jsem zvědavý, mám ale problém vyjít sám se sebou a ne tak s cizím člověkem. Celý nedočkavý se těším. Na chvíli se protloukám po Čáslavi. Další město do kterého by stálo zato ještě zavítat. Za posledními domy se budují nové komunikace a tak kolem mne sviští spousta náklaďáků vozící asfalt a stavební materiál. Řidiči jsou slušní a tak se mi docela jede dobře. Jak už cítím, že do Kácova to mám kousek zastavuji se na kafé u čerpací stanice. Kupuji si ledovou kávu a jdu si sednout ven mezi chlapy. Teda i k jedné ženě. Kamioňáci a motorkáři se se mnou dávají do řeči. Řidič náklaďáku s asfaltem řekl, že už mě dneska viděl a smeká před mým výkonem. Také zbytek osazenstva u dlouhého stolu uznale přikyvuje. Potřepání rukou, popřání hodně ujetých kilometrů, a už ukrajuji další kilometry. Nedivím se, že za chvíli si na mne zatroubí jedoucí náklaďák a rozevláté vlasy spolujezdce prozrazuji člověka od čerpací stanice. Rukou stačí ještě z okénka zamávat. Po chvilce cesty zase houkají motorkáři a ruce letí na pozdrav. Docela mne to potěšilo. Furt mne pohání zvědavost ze setkání. Každý předešlý den přijíždím do cíle dříve a dříve, než jsem plánoval. Může za to asi má “Modrá vážka” firmy Yedoo. Sedí mi.Také to, že letos se blížím k tisícům najetých kilometrů a dostávám jezdecký tah. Těsně po obědě sedím v hotelové zahrádce v hotelu Kácov. Kupuji si jídlo a pak i pivo. Nerad piju když mám ještě řídit. Tentokrát již dál nejedu a tak mohu. Čekám jestli se Honza Kos z Prahy se svou koloběžkou ukáže. Také jede po vlastní ose. Nějakých 70km. Vím, že přijede až večer, jsem v klidu. Ale nakonec když se blíží tma a budu muset na koloběžce zapnout světla. Raději vyrážím za město si najít spaní. Ještě Honzovi posílám zprávu přes mobil, kde jsem, aby mě nemusel hledat. Za chvíli dostávám zprávu, za hoďku jsem na místě. Spaní u vysílače nad městem mám nachystané a tak jdu na cestu vyhlížet svého budoucího parťáka. Již za tmy si zalamujeme palce a porovnáváme své koloběžky a vybavení. Spokojení a unavení zaléháme do spacáků a při řeči sledujeme hvězdnou oblohu. Paráda.

5.9. je krásně. Honza je asi o 3 roky mladší než já. Pomalu se probírám. Nový parťák už chodí kolem kukuřičného pole a fotí východ slunce a okolí. Konec dnešní etapy je v rekreačním středisku Blaník v Louňovicích pod Blaníkem. Po ranní snídaní vyrážíme. Dnešní den je seznamovací. Krajina je členitá a nám cesta ubíhá. Máme si co povídat i za jízdy. Poslouchám Honzu ale také jestli za mnou nejede auto, abych se včas zařadil za parťáka. Zase s předstihem jsme u rekreačního střediska Blaník. Rozsáhly komplex budov a chat je plný studující mládeže. Ta v několika skupinkách plní různé úkoly. Hledáme ve které budově asi bude vedení střediska. Nacházíme budovu kde je společná kuchyně a kanceláře. Nacházíme vedoucí a po krátké domluvě již držíme klíče od chatky č.1. Je to trochu bokem od skotačící mládeže. Abychom je nerušili ale i tak neunikneme jejich pozornosti. Chatka má také sprchu a záchod. Po chvíli sedíme na verandě čistí, kontrolujeme koloběžky. Sledujeme mládež, hrající ve skupinkách různé hry. Vyhříváme si na sluníčku své údy a brzy jdeme spát.

6.9. Počasí je jak má být a tak po snídaní a zbalení věcí vyrážíme. Dostáváme se do příjemné krajiny, kterou Honza již trochu zná. Zastavujeme se na pár fotek do Mladé Vožice. Začínáme vstupovat do kraje nespočtů rybníků. Těším se na Tábor. Vím, že tu mají vodáci silnou základnu, kterou nabízí řeka Lužnice. Těšim se na dnešní večer. A nebyl jsem zklamaný. Základna vodáků v Táboře je ještě na toku řeky, jež není tou línou vodou, jež se za pár kilometrů stane. Ve městě Tábor jsem si všiml značení Svatojakubské poutní cesty.

Je škoda, že pro koloběžkáře na naložených silničních koloběžkách se tyto cesty nedají moc používat. Lesní cesty jsou po většině kamenné, kořeny a různé výmoly. Plně naložená koloběžka má na řídítkách brašny a každý náraz na cestě je pro nosič devastujicí, což se však projevi později. Nerovnost terénu může zapřičinit, že zadrhnu a letím přes řídítka. Přemýšlel jsem nad tím, že bych jezdil s batohem na zádech. Jenže v létě i v zimě se potím a zadní stěna batohu je potem nasákla. Vlhko pak působí na vložené věci do batohu.

Spaní jsem zajistil v altánku u hospody. Odpoledne jsme proseděli u hospody a sledovali lidské hemžení. Převážně se hemžili cyklisté pro které je to ideální údolí. Poslední turista opustil altánek, a tak jsme mohli vstoupit do naší nocležny. O kousek dál v budově byla sprcha a záchod. Naši zábavou bylo si nachystat nocování. Honza si snažil natáhnout hamaku, nakonec našel ty správné sloupy. A pak já si ustlal na sražených lavicích, tak abych nezavazel hamace ale přitom tak blízko abychom spolu mohli komunikovat. Kecali jsme a přitom pozorovali hvězdy. Plní společných zážitku usínáme.

7.9. Celé údolí řeky Lužnice je zahaleno v mlžném oparu. Než jsme se vzpamatovali, Honza udělal pár fotek. Nad korunami stromů lemujích údolí svítilo sluníčko. Počasí jak na objednávku. Už dávno jsem zapoměl na začátek poutě. Česká krajina je krásná, je radost jí projíždět. Večer nás zastihl nad hrázi rybníka Rožmberk. Všude cedulky zákaz táboření. Nevíme kam zalézt na spaní. Objíždíme rybník po pravé straně, ve směru zítřejší trasy. Asi po dvou kilometrech vidíme na železničním svršku, cestu směrem k rybníku. Je to jasné mrkáme na sebe a už ukrajujeme metry po hliněné místy i travnaté cestě. Naše pohledy se střetávají. Víme, že tady budeme dnes spát. Nerovný terén ale jsou tu stromy pro hamaku. Pokouším se svůj dílek nějak srovnat abych se ráno byl schopen postavit. U Kácova jsem si moc dobře neustlal. Mezi tím si Honza roztáhl hamaku na stromy, vytáhl splachtu a rozložil ji nad hamaku. Zjistil jsem, že bych se tam ještě vlezl. Aspoň na mne nebude padat rosa. Za tmy jsem měl upravený terén. Vyměňujeme si několik vět, o tom co a jak si brát na cesty. V minulosti jsem se pokoušel spát, zavěšený mezi stromy. Nemohl jsem si na to zvyknout. Stále jsem se probouzel a mé tělo trpělo. Po několika pokusech jsem to vzdal. Dodnes spím na zemi. Pokud je chladné období, spím ve stanu, jinak pod plachtou.

8.9. Probouzíme se do pohody. Rosa a pavučiny v trávě a Honza poskakuje a fotí. Paráda. Dnes se máme sejít s mou ženou Evou. Nevím jak tak brzy dojela autem z Loštic do Třeboně. Krásné město obklopeno rybníky. V době oběda jsme se již společně procházeli parkem, byla to pastva pro oči, záhy jsme se museli vrátit do reality. Pokračovat dál do Nových Hradů. Eva autem a my na koloběžkách. Fičelo to samo i když jsme stále stoupali. Nabuzeni přítomnosti Evy a touhou být v cíli. Na druhý den máme vyrazit kousek do Rakouska. Ještě se zdržujeme na objížďce. Ukecali jsme stavaře abychom mohli projet. No to jsme si dali, žádný asfalt ani rovná hlíněná zem, jen hromady navezené hlíny propojované zářezy kol nákladních aut. Tankodrom je procházka růžovou zahradou. Za chvíli jsme se raději vydali bokem cesty, po louce, které jsme si mezi stromy všimli. Už po ní někdo jel. Honza objevil slepýše a tak jsme si ho vyfotili a pokračovali po několika kilometrové objížďce. Máme to za sebou a před sebou. Nové Hrady ty jsou na kopci. Je večer a my tři si dali na předzahrádce na místním náměstí pivo a limonádu. Pak jsme se šli ubytovat do předem Evou domluveného penzionu. Koupel a brzký spánek9.9. Dnes nás čeká posledních 20km do rakouského města Weitra. Je to v krásné vrchovině. Při jízdě si vyprávíme s Honzou jak jsou rozdělená políčka remízky a vypadají skvěle, jak má každé políčko svou hranici, mez a svůj nájezd na pole. Je to hned za hranicemi. Nikam se neženeme a bavíme se při jízdě, kde nás občas vyruší nějaké auto. Vesnice jsou zde vzdušné. Nejsou tu domy nacpané na sobě. Vše je vedené jinak a dobře. Mezi tím nás předjíždí Rakouský cyklista na elektrokole. Bylo vidět, že má z toho radost. Mrkli jsme s Honzou na sebe a Honza vyrazil vpřed. Já to za zadu jistil. Krajina se jemně vlnila. Několik kilometrů se oba navzíjem předjížděli. Očividně seřízené elektrokolo na rychlost jen do 25 km za hodinu, Honza měl s kopečka navrch. Do kopečka naopak. Bylo vidět s jakou urputností Rakušan bojuje. Jasně, že musel vyhrát. To se prostě nedá. Honza i Já jsme ale byli spokojeni, že domorodec dostal zabrat a na Čecha na koloběžce nezapomene. Ale to už stojíme na úpatí kopce na kterém se tyčí město Weitra s jeho památkami. Chvíli hledáme cestu na náměstí. Telefonát s Evou nám to objasní a za chvíli již na něm stojíme. Poznáváme i jiná a zajímavá zákoutí městečka. Za chvíli již sedíme s Evou na předzahrádce na náměstí. Dáváme si ovocné poháry a vychutnáváme místní pivo, kocháme se tou krásou okolo sebe. Nikdo se tady centrum města nesnažil předělat. Na okraji je vidět moderní zástavba. Vše je stavěno s ohledem na minulost města. To nám v republice dlouhé roky chybělo. Já už mám dobojováno ale Honza se musí na kolobrndě vrátit aspoň do Českých Budějovic aby byl v v Praze včas. Jel ještě dva dny, nakonec fičel vlakem. My s Evou jsme si ještě prošli město a odlovili kešky a pak jsem si zabalil koloběžku a jeli do Česka. Druhý den jsme si nechali na prohlídku Nových Hradů a projížďku do Rakouska jinou cestou. Přes Hojná Voda kde sloužil náš kamarád Zdeněk, na vojně za komunistů. Zajeli jsme do obce Šejby a za ní byl malý v lese umístěný přechod. Dalo se přejet i autem tak jsme si kousek zajeli k sousedům. Pak návrat, Nové Hrady a přespat, nakonec domů na chatku v Bystřici nad Olší. 

Byla to super pouť 380km i když možná 400km. 1.9. až 9.9. 2020 Plus dva dny v Nových Hradech.