Pouť po jižní Skandinávii 2.5. Helsinki  do 14.6. 2022 v Kodani

Pouť po jižní Skandinávii začala 2. května a konec byl 14.6. cílem bylo projet všemi hlavní městy, Helsinki, Stockholm, Oslo a Kodaň. Začátek je ještě doma. Asi půl roku jsem se připravoval na tuto, hlavně duševně náročnou pouť. Věděl jsem, že jedu po zemích, kde neznám jejich jazyk. Vlastně neznám žádnou řeč, kterou bych mohl používat. To byla první výzva. Druhá byla, kudy a jak pojedu. Neměl jsem představu o krajině jako takové, pro stavění stanú. Také jsem jel sám. Musel jsem si domýšlet co si mohu dovolit. Věděl jsem, že se nemohu pouštět do odlehlých krajů. Bylo mi jasné, že když zabloudím už se nemusím nikde objevit. Postupně pomoci facebooku jsem získával Československé přátelé žijících ve Skandinavii, po mé trase. Získávál jsem různé informace. Také jsem získal u šestnácti rodin možnost přespat. Postupně jsem získával vše co potřebuji. V březnu těžce onemocněla má žena. Najednou jsem měl plnou hlavu jiných myšlenek. Nešlo se na nic soustředit. Navíc hodně přátel mě od cesty odrazovalo. Měli správný názor. Po rozmluvě s lékařem jsem tušil, že léčba je na dlouhou trať. Že bude až se vrátím dost času na to abych své ženě pomohl. V nemocnici kromě návštěv ji stejnak nepomohu. Najednou do mého rozhodování vstoupila hrstka přátel a rodina. Ti mě ujišťovali, že za Evou do nemocnice budou chodit. Od Vodafonu jsem dostal spouty volných dat pro spojení s mou ženou přes internet, zadarmo. Mohli jsme tak spolu komunikovat video hovorem. Což bylo hodně důležité. Mezi tím jsem oslovil kamionového přepravce z Českého Ťěšína. Ten se specializuje na přepravu věcí do Skandinávie. Slíbili, že k mým 70tinám mi koloběžku a batoh dovezou co nejblíže k letišti v Helsinkách a zadarmo. Byl jsem v šoku. V hlavě jsem těžce bojoval. Tak jsem ani nejezdil a netrénoval. Nechtěl jsem přijít o ženu a tím i o rodinu. Bylo to nejtěžší rozhodování v životě. Nakonec jsem podlehl dálkám. Byl jsem z toho sám neštastný. Děkuji, Všem těm co mě nezatratili

 

2.5.2022 Naší mladí, mne dovezli na letiště v Katovicích. Bylo těžké loučení, dívat se jím do očí. Byl jsem uplně na dně, tak ani nevím jak se mi podařilo dostat do letadla. Ne, že bych letěl poprvé. To né. Na palubě se mi vše rozleželo v hlavě. Postupně jsem začal přemýšlet co dál. Jsem v Helsinkách, kde mi špeditérská firma dovezla koloběžku a batoh. Jsem překvaný po telefonátu s řidičem kamionu. Za 10 minut stál na 1 terminálu. Nejen Já ale i lidé kolem jsou hodně překvapení. Vykládka a poskládáni stroje do pojízdného stavu probíhá rychle. Čeká mne 10 km jízdy na místo kde budu nocovat. Po cestě kontroluji co bude třeba měnit pro následující dny. Několik dnů budu spát u Čecha bydlícího kousek nad Helsinkami v Tuusula. Již po prvních metrech vídím, že jsem ve Skandinávii. Orientační a dopravní značení, značení ulic, a domů. Jsou jiné. Kroužím kolem domovního komplexu, ve tvaru účka. Marně hledám kudy kam. Navigace na mne kříčí jste v cíli. Nakonec zvedám telefon a domlouvám se z Ervinem. Za chvíli si pro mne přichází někde ze dvora. Koloběžku i batoh dostávám do patra. Kde má několik chlapů společný dvou pokojový byt. Chodba je široká a tak je prostor pro koloběžku. Budu spát na posteli člověka, jenž jel na měsíc pracovat na sever Finska. Blíží se večer, tak oba jdeme do blízkého obchodu. Jsem zvědavý. Pán domácí Ervin, se mi v obchodě snaží vysvětlit jak poznám různé potraviny, když neumím ani anglicky. Některé nápisy potravin mi vzdáleně připomínají o co jde. Za hodinu jdeme zpátky. Já spokojený s tím co jsem viděl. Poznávám, že vše je tu o dost dražší než u nás. Ervin je řezník, ale i tak má se co ohánět, aby si finančně žil dobře. I v USA jak jsem navštívil svou dceru s rodinou, uvědomil jsem si, že musí mákat také aby si mohl zajet třeba na dovolenou. Naštěstí hned první noc spím v posteli.

 

Ráno s Ervinem postáváme na balkoně. Díváme se jak si ve dvoře hrají asi arabské děti. Také pozorujeme jak na okolní balkony sedají ptáci a někteří hledaji potravu. Pod balkonem stojí koloběžka Stiga. Napřed si myslím. že podle vzhledu jde o YEDOO Mezeq. Ale hlubší prozkoumáni mě uklidnilo. Můj výrobce koloběžek dělá kvalitnější. Ervín, mě bere do auta a chce se mnou jet na nějaké jezero, letos poprvé lovit ryby. V lesích a kolem jezer je sníh. To nám nevadí, ten vítr co dělá slušné vlny na jezeře, nám vydávál rybářskou stopku. Tak jdeme prozkoumat okolí a domů. Jdeme do obchodu koupit ryby aby Ervin mohl doma pro nás udělat večeři. Než se vrátíme domu stavujeme se do sport baru na pivo. Tak drahé jsem nikdy nepil. Chvíli sedíme a Já se dívám jak je tu živo. Navíc se tu příjemně sedí. Má to tu sportovního ducha jak napovídá výzdoba.. Blíží se večer a tak spěcháme domů. Sedím v kuchyni a pozoruji jak pán domaci pracuje, na přípravě ryb. Samozřejmě, že ho zdržuji svými všetečnými otázkami. Dovídám se třeba, že tady se kapři nepěstují. Ani v obchodech je nevidím. V jezerech jsou, štiky, pstruzi a další, mě neznáme ryby. Večeře je chutná a tak má domáci pán radost. Popíjíme pivko, to si tu chlapi nechávají ve velkém vozit od nás. Ráno jdeme na druhý rybářský pokus. Tentokrát nefouká a tak se snažím fotit, skoro každé trhnutí prutu. Ale jak bývá zvykem nestihl jsem. Nevadí jak domáci chytil svou letošní první štiku, jsem vyfotil. Pak ji pouští do polozamrzlého jezera. Jdeme k autu, najednou si všímáme rozrustající skupinky lidí na  parkovišťi. Očumuji a vidím jak staví stánek s nápisem Triatlon. Jasně ve finštině. Je to skoro stejné. Lidé se zapisují. Vidím jak značí trať i na vodě. Mazec. Ervin už netrpělivě přešlapuje a tak odcházíme. Asi má strach abych se nepřihlásil do soutěže. Cha, cha. Dnešní den ale hlavně věnuji lovení kešek a tím i poznávání okolí. Je to super záliba. Já ji provozuji jen okrajově. Mám už pár desítek ulovených v USA a nyní budou přibývat i ve Skandinávii. V podvečer se věnuji ladění koloběžky. Také se v kuchyni setkávám s Ervinovým parťákem ze Slovenska. Je mi moc dobře. Vlastně to mám jako oslavu svých n 70 narozenin. Ty doma slavit letos nebudu. Také mne to rozptyluje od mých myšlenek a na domov a ženu Evu.

 

5.5.2022 ráno již vyrážím na pouť. Teplota je kolem nuly. Na okolních střechách je vidět jinovatku. Dnes bych měl dojet do Espoo. K české rodině. Vyrážím a Ervin si mne fotí. Projíždím celým hlavním městem Finska, jak mě vede cyklotrasa. Musím říct, že některé trasy přes město vedou tak aby toho člověk moc neviděl a byl brzy mimo centrum. Já si vychutnávám průjezd moderním centrem města. V okrajových částech vidím různé řadové zástavby rodimných domů. Hodně jich má u sebe stojany pro elektro auta. Těch tu je spousta. Učím se vnímat jejich jiný zvuk motoru. Slyším spíš šustění pneumatik, než motor. Musím si tento zvuk přidat ke zvukům silničního provozu. U nás elektro auta jsou jen málo k vidění. Tady, když chvíli počítám, tak jich je více než naftových či benzýnových. Stále se mám čím kochat. Učím se vnímat jižní Skandinávii kolem sebe. Protože jedu většinou kraji s největším zalidněním ve Skandinávii, tak moc pravé přírody nevidím. Opouštím Helsinki a žačínám jízdu kolem jezer. Je úžasné jak si domorodci dokáží okolí upravit, tak aby si mohli vychutnat rekreaci, kterou okolí naskýtá. O množství saun ani nemluvím. Jedu dál. Přijíždím do města Espoo k České rodině, Doležalů. Do debaty dospělých se stále více vměšuje jejich dcera a vynucuje si mnou pozornost. Mezi tím nakreslila obrázek a ukazujemi své hračky a co vše už umí. Rodiče si tak aspoň na chvíli od dívčiny odpočinuli, ta umí jen stěží několik českých vět. Následuje společna večeře, kde předkládají jídlo z části české a z části finské. Večer je krásný. Ulehám, již po několikáte jsem měl video hovor se svou ženou. Za chvíli spím.                                                                               

 

6.5. 2022 Pán domácí už je pryč, zbytek rodiny společně snídáme a maminka s dcerou mne vyprovází na další cestu. Pro dívenku jsem asi dědeček, co se snesl z nebe. Tak rychle jak se ukázal, tak zase zmizí. Netuším kolik takových loučení, na této pouti mne čeká. Je to příjemné. Jsem vděčný za vše. Čerstvý sedmdesátnik se cítím jako v ráji. Stejně jak ve Finsku tak i v Nordku a v Dánsku toho moc nenajezdím. Je to tím, že mám jen určitý čas na celou pouť. Nejvíce kilometrů najezdím ve Švédsku. Za studeného počasí, pokračuji, za doprovodu pána domáciho a jeho kamaráda. Oba na kolech. Mě vyprovází za město asi tak 12 km. Dál jedu po vedlejších komunikacích a pozoruji vesnice. V jedné je skromný trh. Podobný jak u nás. Vidím tu stánky s oblečním a upomínkové předměty jak u větnamců, přívěs s prodejem masa. Vše na parkovišti u obchodáku. Všímám si hlíněných odbočovacích cest. Jedu sice po asfaltce ale vedlejší cesty jsou hlíněné, s pevným povrchem a tak se ponich dobře jede i s plně naloženou koloběžkou. Při každé odbočce je několik poštovních schránek a jedna o dost větší. Zřejmě pro balíky v ulici. Většina odboček končí v lese za poslední chalupou. Čim dál více vidím klasické hnědo červené, dřevěné domy. Typické pro skandinavii. Blížím se k městu Lohja. Trochu jsem ve městě kufroval. Aspoň jsem viděl jak to tu vypadá. Zastavuji u rodiného domku v přestavbě. Je to městská řadovka. Zvoním a dveře otevírá hezká žena. Mluví na mne česky. Za ní stojí muž a mlčí. Jsem mu představem a i on mě přivítal. Zná jen několik slov česky. Pomalu se vybaluji a seznamuji se s domem. Koloběžka a batoh zůstávají v části kde probíhá přestavba. Já si sedám ke stolu. Vídím, že je prostřeno pro více lidí než je počet rodiny. Česko finský pár, pro mne nachystal překvapení, v podobě rodiny z Česka u které jsem také mohl přespát. Jenže bydleli asi 10 km mimo mou trasu. Tento pár už má zasebou spoutu turistických výprav po světě a tak jsem jen poslouchal vyprávění. Hodně příjemný večer. Po odjezdu hostů, jsme byli s panem domácím v sauně. Super. Po dnešních 57 km v nohách to byl super relax.     

                   

7.5.2022 Výborná snídaně od paní domácí Alčy. Také jsem dostal svačinku na cestu. Opouštím město a pokrašuji do dalšího města. Salo je vzdálené 63 km. Navíc budu poprvé na pouti, stavět stan. Po cestě pozoruji dopravní značení a jeké jsou jiné. Také vidím, že cedule s názvy měst mají před názvem městský či vesnický erb. Stále silné přeháňky mne nutí posedávat po autobusových zastávkách. Nejsou tak hluboké jak u nás a tak jak fouká vítr, dostane se do ních déšť. Začínám být promočeny. Nechci se převlíkat do suchého. Nevím kolikrát ještě behem těch dnešních 63 km zmoknu. Teploty jsou jen málo nad nulou tak mi začíná být zima. Koukám se po místních hřbitovech. Ty mají o moc skromější hroby. Ale také hezky skromě upravené. Každou chvíli přejíždím malé mostky, mezi jezery. Všude na nich mají vodní elektrárny. Dnes se mi zdá, že cesta je nekonečná, asi protože jsem stále více prochladnutý. Nakonec jsem nenašel místo na schování se před deštěm, tak pořádně moknu. Naštěstí mám brašny a vše další přikryté pončem. Brzy se klepu jak rapslík. Přichází na zoufalé ale správné rozhodnutí. Musím najít hotel a teplou postel. Neznám žádnou řeč. Naštěstí slovo Hotel je asi ve všech státech stejné. Slečna na recepci si musí pohled na mne užit. Vtakovém nóbl hotelu takové lidí moc nevidí. Netravá dlouho a už si sušim věci. Jen koloběžka zůstala na ulici sama. Bylo to poprvé co jsem jí na veřejném místě nechal. Sice zamklou ale i ověšenou drobnostmi, nářádím a lékarničkou. Prochladlý a vyčerpaný jsem to moc neřešil. Nemohu si na začátku poutě dovolit třeba jen chřipku. Nejsem ještě aklimatizovaný. Stále vládné studené a deštivé počasí. Jen málo by stačilo a sněží. Ani stromy a keře jsou ještě bez listí. V Česku při mém odjezdu již začaly mít stromy listí, šeříky se chystaly na květ. Naštěstí se na hotelu topilo. Své tělo po sprše dostávám do normálu a tak brzy jdu spát. Napřed se ale po videu spojuji s ženou v nemocnici a vykládáme si.

 

8.5.2022 tak po ranním probuzení je vše suché. Tak jsem v pohodě. V klidu jdu na snídáni. Ta je v ceně, raut. Ze zprávy v mobilu se dovídám, že dnešní nocleh v městě Turku se pro nemoc ruší. Všude je covid a tak to beru. Jen mám o jednu starost více. Ráno je už po dešti a zbývá jen chladno. Musím si poslední cestu finskem užít. Sluníčko mě dlouho doprovází a vlévá elán do žil. Ten jsem ztratil ve včerejším ledovém dešti. Loučím se s městem a nechávám se pohltit vesnickou krajinou. V krajině si stále více všímám, přikrytých zemědělských ploch. Jsou to hektary polí. Tento jev mě bude doprovázet celou pouti. Je vidět, že je zaseto ale přikryto. Zřejmě se snaží aby pole neprochladla, pomáhají rostlinám dříve vyklíčit. Také ve Finsku mě udivuje jak lidé na mnohých místech mají celoročně vyvěšené státní vlajky. Pomalu se dostávám na denní průměr přes 60 km. A bude hůř. Finové a vlasně jak jsem později zjistil celá Skandinávie využívá své řeky jako prostor k odpočinku obyvatel. Udržované břehy řek, nespočet laviček a chodníky nebo cyklostezky jsou všude. Hlavně vás provedou nejen odpočinkovou zónou ale hlavně centry celého města. Také proto tu jezdí tolik lidí na kolech. Po trase se dovídám, novou sdresu do navigace. Budu mít kde spát, jen nevím kde. Rodina mi našla náhradu. Už mě láká zjistit kde budu naposledy ve Finsku spát. Mapy mě vedou stále více k moři. Příjíždím ke staré části přístavu v Turku. Asi proto, že tady většinou lodě působily opuštěně. A tak si jen tak brnkám nohou o kamenou dlažbu přístavu a kochám se nad tím co vidím. Najedou mi navigace říká dojel jste do cíle cesty. Ha stojím před starou ukotvenou zámořskou loďí. Má několik pater. Nápis Hostel, jsem ihned pochopil. Přišel jsem na recepci, že se chci ubytovat. Byl jsem překvapený recepční spíte v té a té kajutě. Při zmínce o placení mi zdělila, že je zaplaceno. Moc děkuji českým lidem. Své narozeniny jsem v česku neoslavil. Oslavím až se má žena vrátí z nemocnice. Ale celé cestě Finskem prožívám oslavu svých 70tin při každém setkání s lidmi. Jsem jak ve snu. Mohl bych děkovat od rána do večera. Nikdy v životě jsem na tak velké zámořské lodi nebyl. Nocleh v kajutě byl pro mne zážitek na celý život. Ještě v podvečer se s koloběžkou vydávám hledat přístav a nástup na trajek do Švédska. Neznám řeč domorodců a ani anglicky. Ukazuji na papíře, ženě, kterou potkávám co chci. Ukázala mi dlouhou cestu kolem plotu. Jedu a po chvilce vidím směrové tabule. Vidím kde se dostávám poblíž místa kde se pouští vozidla na trajekt. Ještě ale potřebuji vidět kde se prodávají lístky. Našel jsem nástupiště pro pěší. Tu se ale skoly nesmí. Mám smůlu. Jsem personálem vyhoštěny z budovy. Skládám si vše co vidím do obrazu jak mám zítra ráno postupovat. Začínám být přesvědčeny, že to dám. Mezi tím lovím kešky. Pohoda. Vracím se na loď. Nechávám v chodbě vedle hidranku stát koloběžku. Věřím, že nebude lidem zavazet. Kajuta je malá asi 2 x2 m. Patrové lůžko. Naproti stolek jak pro malé dítě. Vedle noh postele je 1x1m záchod a sprcha. Dá se použít jedna ze dvou možností a pak posunout spátky na tu častějí používanou. Nevadí na přespání super. Přes kulaté okénko vidím naproti zátoky břeh, v něm velké staveniště nového asi sídliště. Kajuta je v druhém patře a tak pohled na vodu je z výšky. Ještě video rozhovor s mou ženou a usínám. Ráno si musím přivstat.

 

9.5.2022 Honem snídám a balím. Čeká mne rychlý přesun na trajekt, ten odjíždí 9 hodin do Stockholmu. Dostávám se na loď. Dívám se na druhé cyklisty, a už se cpu na jednu horních palub. Trajekt má 7 pater. Podle výtahu v nákladním prostoru. Kde zůstává přivázána koloběžka. Já skončil v druhém patře, je zde restaurace a obchod samoška, kde si můžeš nakoupit o co máš zájem. Pozdějí jsem pochopil proč. Trajekt jel 9 hodin a hodně pasažéru obchod využívalo víc jak restauraci. Lidem jsem musl připadat divně. Každou chvíli jsem se pohyboval po place z levé na pravou stranu. Chtěl jsem vidět pobřeží. Loď totíž projíždí těsně mezi kameny a ostrůvky a u jednoho se také na moment zastavíme. Hodně lidí loď opustlo. V tu chvíli se dovídám, že na České ambasádě mi zrušili nocleh. Žádná nápověda kde a kudy se mám dál ubírat. V 19 hodin opouštím trajekt. Jsem sám, který vyjíždí z trajektu na kole. Musím si v hlavě udělat pořádek. Nikdy jsem v takové situaci nebyl. Trajek, hlavní město cizího státu a noc na krku, nyní se starej. Na cedulkách si nacházím lesopakr. Vidím že, kolem historických budov chodi ochranka a tak se jedu zeptat. Teda pantomimou naznačuji co chci. Hned mě slušně vyvětlují, že pokud budu spát na území vnějakého parku na území celého Švédska, dostanu pokutu, Nesmí se tu tábořit. Proto tu mají strážné. Sečteno a podtrženo. Je po devatenácté hodině, stojím uprostřed hlavního města a nemám kde spát. Nezbývá mi než věřit svému trampskému instiktu. Jedu mezi činžáky po čuchu. Stíny se prodlužují a sluníčko se schovává za střechy domů. Najednou vidím oazu stromů. Zamířim k ní. Tuším, že to bude další zakázaný park. Vidím asfaltovou plochu a zastaralé cedule autobusové parkoviště. Je roky opuštěné. Pokud se tomu ještě tak dá říct. V nejvzálenějším rohu stojí dvě obytné dodávky. V šeru vidím, že jde asi o arabsky vypadající lidi.. V druhém rohu stojí u plechových sudů s ohněm ženy. Svůj pohled vrhám na muže u dodávky a ukazuji, že potřebuji kolem žen projet. Pánové na ženy něco zahalekali a ony se rozestoupily. Na bečkách grilovaly maso a zeleninu. Ani jsem se nasnažil na ně nějak zapůsobit. Asi 50 krocích konči louka a náletové stromy, potok přes, který se na cyklostezku nedá dostat. Nezbývá něž si ustlat kousek od žen. Ty mne vidí. Jsem dnes více duševně vyčerpaný než fyzicky. Vyčerpání a sklamáni mě brzy uspí. Vím, že se zítra nemusím vzbudit a když to dopadne dobře mohou mě okráct.  Uspává mě duševní stav, nemohoucnosti, oddanosti světu a situaci. 

 

10.5.2022. Po probuzení, zjišťuji, že jsem v pořádku. Při baleni vidím, že mi sousede tu již nejsou. Vyrážím vtříc městu. Dnes mám jezdit po městě a lovit kešky. Počasí je slušné. Volám na telefoní číslo, dalšího noclehu ve Švédsku. Dovídám se, že mohu přijet i dříve. Asi v 15 hodin stojím před rodiným domem, který mají pronajatý manželé s dvěma kluy z Brna. S pani domácí vyrážím pro kluky do školky. Přece musím vidět jak to ve Skandinávií chodí. Blíž jak k plotu se ale nedostaneme. I rodiče stojí u plotu a vedoucí přivádí kluky. Ti na mne zírají. Honem domů, zatím co paní Kája chystá svačinky já se dostávám do příjemného zajetí kluků. Obsadili jsme všechen volny prostor, stavebnicemi a hračkami. Vše mi museli ukázat a vyzkoušet. Za chvíli se ale vydáváme ven. Dívat se po okolí na okraji hlavního města Švédska. Docházíme až k jednomu z největších Švédských jezer. Všude jsou tu odpočívky pro celé rodiny i se stolem na gril. Při cestě zpátky jdeme kolem malého přístaviště. Jsou tu loďky. Bylo mi řečeno, že se tu dá projet až dolu k moři. Také se provozuje vodní taxi. Pomalu se vracíme domů. Já mezi kluky a maminka k domácím pracím. Mezi tím se ukázuje pán domáci. Sešel z poschodí, kde má pracovnu a odtud vedl vídeo rozhovor se svými partnery. Společně jíme. Pak pokračuji mezi kluky a posedávájícími rodiči. Ti se moc k hovoru nedostávají. Očividně dnešní podvečer patří klukům. Ulehám na gauči v zimní zahradě. Obklopen stavebnicemi a hračkami. Tentokrát mě uspává pohled do zahrady, krmítka a stromy. 

.

11.5.2022 Ráno snídaně celé rodiny, pak doprovodit kluky na kolech do školky. Miki a Martin nám mizí mezi dětmi. I tentokrát se maminka nedostává dál, než je plot. Je vidět, že kluci tu jsou spokojení. Dále ze město se mnou běží maminka Kája a asi po 12 kilometrech se loučíme, ona se vrací ke svým povinostem. Moc jim děkuji. Dnes jedu mezi vesnicemi ale kolem jezer. Začíná to být romantické a po cyklostezkách a cestách mám možnost vidět jak to ve Skandinávii chodí. Mezi jezery jsou propustě pro malé loďky. Na vesnicích je vidět několik koňských rančů. Na jedno znich visí modrá pirátská vlajka. O kousek dál, konec ranče avizuje státní vlajka

Cesta mi ubíhá a je podle kilometrů musím hledat místo pro stan. Mezi vesnicemi není moc lesů. Můj pohled zaujal, remízek asi 50m x 50m zdá se mi, že bych tu v klidu přenocovat. Stále stejná písnička najít rovinu 1,2 x 2m. Všede samé žulové kamenu. Mám pocit, že staří Vikingové, se snžili z lesů získat pole, navozili kamená na jednu hromadu. Tak časem zarostla. Nakonec jsem mezi kameny našel proláknnu pro stan. Můj trampský úsudek říká vana. Dolík by se při dešti asi zaplnil a já i se stanem, bych se koupal. Sedím na kameni 1,5 m x1,5m a sleduji o kousek dál stavení. Trochu schátrale ale očividně osídlené. Asi po hodině. Není kam spěchat. Sleduji starší paní v doprovodu svého psa, krouží kolem mého místa. Jako by se snažila mne vypudit. Hodinu jsem vzdoroval. Štěkot psa mne unavoval. Tak jsem zvedl kotvy. Paní si musela odychnout. Popojel jsem asi kilometr, než jsem uviděl pár stromů. Zajel jsem po polní cestě, kolem hromady stavební suti a za ní se mi podařilo najít svých 1,5m x 2m. V západu slunce stavím stan a přes pole sleduji jak se zemědělci sjíždějí na farmu asi kilometr na obzoru. Zalézám i když se mi ještě nechce. Vím, že potřebuji další síly. Stále jsem jen na okraji Švédska. Dnes jsem dojel k vesnici Bälsta 49 km.

 

12.5.2022 Ráno jsem nedočkavý. Rychle balím a dávám se na cestu. Dnes do Västeras. Kde mne čeká Česká komunita žijící v tomto městě, kde mám důležitý úkol. Mám všek před sebou asi 63 km. Chladný, větrný a slunečný den. Jízda je po vetšině v zemědělské krajině. Vesnice jsou daleko od sebe. Ne jak u nás. Také zjišťuji, že né každá vesnice má obchod nebo čerpací stanici s obchodem. Podmínky jsou jiné a člověk se musí rychle přispůsobit. Orientace podle bilbordu, tady není. Prostě tu nejsou žádne poutače na žádny druh činnosti. Až přijedeš k domu podle výkladu poznáš před čím stojíš. V době oběda jsem jsem si udělal odpočinek v městečku Enkopingu.Tady už byly poutače na fasádach obchodů a hotelů. Poprvé a naposledy jsem viděl celou ulici cihlových domů, jak si pomatuji z dětství v Rožnově p/Rad. Kde jsem bydlel na sídlišti Záhumení, postavené v šedesátých letech minulého století. Seděl jsem na lavičce, jedl a koukal na domy a hlavu jsem měl plnou dětství.

 

Za chvíli musím jet dál. Nejsou to ani tak vesnice jak to u nás známe. Jde třeba o koňský ranč a kolem něho několik hospodářských budov a pak nic. Z cyklostezky vedoucí snad jen po jediné asfaltové cestě v širokém okolí, vidím docela zachovalé budovy s nichž některé jsou jako obytné. Při podrobném zkoumání vidím, že tomu tak není. Minulost je pryč a domy jsou prázdné. Lidé asi odešli do měst. Zbývá teda obydlený ranč, nebo statek a hospodářské budovy. Vše oplocené, spíš aby se jim zvěř nerozprchala. Ranče jako takové, jsou těsně vedle plotu s branku. Pokračuji dál, mezi vesnice kde volný prostor vyplňují jezera, různých velikostí. Je na co se dívat. Před sebou mám bíly kostel. Tuším, že bych za ním měl vidět dnešní cíl cesty, město Västeras. Stojím u kostela a žhavím telefon. Příjemný ženský hlas, mně vysvětluje kudy kam. Chybí mi do setkání asi 7km. Celý natěšený pokračuji. Podle mapy dojíždím k historickému místu. To mapuje historii, těžbu železné rudy,uhlí a všeho co s touto výrobou železa souvisí. Z cedul je jasné, že jde nejen o Ekomuseum Benslanger. Přijíždím na velké parkoviště a pomalu se projíždím kolem různých tabulí vysvětlujících historii toho hutnického města. Na ceduli s nápisem Vikingatida Stenskepp, je na obrásku vidět jak skupina horníků v předu i v zadu tlačí velkou nádobu na dřevěných kulatinách. Za nimi je vidět kouřící komíny fabrik. Ceduli tu je daleko více. Västeras v dnešní době má asi 110 000 lidí. Za chvíli přijíždí auto a posádka jde přímo za mnou. Jde o mladou dvojici. Jsem mile překvapený. Jak jsem komunikoval z domu, měl jsem pocit, že má setkání budou po většině s lidmi padesát a více let.  Jana a Tomáš. Mne provedou okolím parkoviště. Informační cedule mám už prohlédle. Zbývají technické pamatky, jako malá vodní elektrárna, a také se vydáváme k jezerům. Stojí tu tradiční, lodní propusť mezi jezery. Postavená před více jak sto lety a jako historická památka je v provozu do dnes. Spokojeně si na jeden z trámu sedám a najednou jsem v představách, jak se stavědla obsluhovala. Pokusil jsem se z jednou kládou pohnout. Má za účel pootevřít vrata propustě. Vidím, že se pohly a uvědomuji si jak je to namáhavé. Jde o Stromsholms kanal. Díky takovým stavbám se dá na loďkách dostat do dalších a dalších jezer. Nakonec nakládáme koloběžku a dvojice si mne odváží domů. Po krátkém seznamování s ubytováním, odkládám věci a pěšky se společně vydáváme do okolí, za dům a lovíme geo kešky. Máme dva úspěšné odlovy a tak spokojení jdeme domů. Dnes to byl vydařený den. Dovídám se také o tom, jak to chodí na předměstí města Västeras. Je vidět, že mladí, jsou tady spokojení. Koupání, večeře, pokec a hup do postele. Už se těším na ráno.

 

Dnes je 13.5. pátek. Den snů. Procházky zajímavými místy města Västeras. Vidím i kousek historie. Oběd s Čechy v hospodě Českých majitelů, jeden z majitelů je na fotce jak na nás bafne, za ním je stůl čechů, kteří za mne našli hrob předků, mého známého z Bystřice. 

Má nová rodina si mě odváží do svého rodiného domu. Tady si nechávám vše, kromě drobností a jedeme znovu do města. Návštěva parní elektrárny ve Västerås byla postavena v roce 1915 a dnes je částečně přeměněna na hotel, bazén a školu. Ale různé části dohromady, tvoří velmi cenný průmyslový objekt, který popisuje vývoj energetiky a parní techniky v první polovině 20. století. Vysoký věžový kotel parní elektrárny je součástí siluety Västerås. Z kterého jsou krásné rozhledy po městě, ale i na moře. Před cestou jsem na facebooku našel skupinu Čechoslováků žijících v tomto městě. Oslovil jsem je se záměrem najít hrob, 

několik desítek roků zapomenutý.  Dali hlavy dohromady a vše se podařilo.  Moc všem na fotce u stolu, děkuji Loučíme se a Já lovím dvě geo keše s Jitkou a Petrem u nihž dnes spím.

Druhá noc, hudební rodina Svobodových.  Rodina mi ukazuje zajímavé nástroje vzniklé ve Švédsku. Večer je hudební a dostávám dvě CD, jedno od jejich folkové kapely. Doma si je v klidu poslechnu, druhé je blueggrásové z Česka. Přitom zjišťuji, že pán, který našel hrob a rodina Svobodových také hrají v country kapele. Po dlouhém večeru se ukládám ke spánku.e spánku.. 

 

14.5. 2022 Dnes jedu do Sundänge 60 km. Také si všímám, že městačka využívají říčky na jejích území a kolem nich vytváří odpočinkové zóny. V posledním dnešním městě se musím schovat před hodinovým deštěm. Mám štěstí, zatím rozpoznávám kdy asi zaprší a najdu si přístřešek. Takže jsem ještě nezmokl. I když prší skoro každy den. Začínám období kdy se mohu spolehnout jen sám na sebe. Dostávám se do kraje, kde je jen sporadické obydlení. Je třeba obtížné si zajistit pitnou vodu. Vím, že mohu pít z jezer, nedělám to. Jedu sám, neznám žádnou řeč, mohu dostat průjem nebo něco horšího, co pak. Také musím dávat pozor, při vstupu do lesů. Nejsou tu žádné stezky a terén je kamenný. Vše přikryté mechem. Několikrát se mi daří zaklínit nohu mezi kameny. Co jak bych ji nemohl vytáhnout. Samoty tu jsou často bez lidí. V době mého průjezdu, mají práci mimo domov. Po cestě nejsou také obchody. Mimo měst nejsou poutače na obchody či hospody. Až stojíš čelem ke stavení poznáš co se skrývá za okny. Pokračuji směrem k Norské hranici. Je to sice ještě hodně daleko. Při jízdě si představuji jaká je krajina tam. Přichází večer, já se dostávám na hlíněnou cestu, ta mne bude provázet více jak 100km. Je 17 hodin a mám postavený stan. Ležím a přemýšlím co zítra.

 

15.5.2022 Balím a počasí naznačuje, že by dnes mohlo být fajn. Modrá obloha, plná mráčků. Takových z kterých by nemělo pršet. Zbaleno, posnídáno a navigace v provozu. Vyjíždím do částečně zemědělské a pastevecké oblasti. Mezi převážně samotami jsou pole a pastviny. Ale všude z nich vyčnívají velké kameny. Ty se asi wikingům nedařilo odstranit. Polička a louky byly okolo nich. Ménší kameny, které nepotřebovali ke stavbě hospodářských stavení házelí do lesa. Vesnice jsou dřevěné a zbarvené do hněda. Všude mne doprovází vůně jara. Ještě nedávno tady ležel sníh. Podle toho je také krajina podmáčená. Přesto začínají kvést první květiny a vídím i pár listů na stromech. Vybral jsem správné období, na mé toulky po jižní Skandinavii. Konečně vidím vesnici. Vlastně zajímavý kostel, je bez věže, ta je o 50 kroků bokem, za ní, pod mírných svahem je hřbitov. I ty jsou od naších hodně odlišné. Náhrobní skromná deska a všude tráva. Jen v záhlaví sem tam svíčka nebo umělá kytička. Kolem kostela je poblíž asi 7 dininých domků a za nimi hospodářská stavení. A dál lesy a jezera. Dnes mám najeto, před sebou opodál vidím starý tipický skandinávský dům. Dělí nás od sebe pruh břízového háje. I když na mne je vidět a já slyším co se tak děje, stavím stan. K domu přijelo auto a najednou bylo celé okolí zahlceno dětskými hlasy. Všiml si mne jejich pes. Slušně zaštěkal a odběhl za svou smečkou. Rodina mne asi ignorovala. Zatím jídla a pití mám dost. Ale začínám si dělat starost jak si další dny zajistím stravu. Asi jsem měl jet na okolo 100km mezi městečky. Já si vybral, jízdu samotou tak se musím postarat. Hlahol dětí ustal, pes neštěká a sluníčko již dávno se schovalo za lesy.

 

16.5.2022  Ranní rituál mám za sebou a tak se vydávám dál. Ani tektokrát nevidím, obchod ani hospodu. Dostávám se do lesů. Hlíněná a jemně štěrková cesta, je jediná průjezdná v této oblasti. Jen občas tu vidím projet auto. Navíc je hodně zaprášené. Také jsem si již dávno všiml, že u rodimných domků mají více aut. Některé vyloženě do terénu a jiné, bez nánosu prachu na karoserii. Nyní jsem mínul mostek přčes potok. Stále častěji sleduji, že za lesy problýskávají vodní plochy. K jednomu jezuru se vydávám. Pračná cesta, na začátku stojí tři popelnice dává tušit obydlí. Stojím u krásného jezera. Při pohledech na okolí vidím tři staré pšumělé chatky. Asi rybářů. Je tu ticho a klid. Očividně tu delší dobu nikdo nebyl. Z jedné chatky vyčnívá kohoutek na vodu. Naivně se snažím pustit vodu. Nemám šanci. Vracím se na hlavní prašnou cestu. Po kilometru vidím palouk a na něm několik chatek. Ty asi v dávné minulosti sloužily jako obydlí pro místní. U jednoho domku, jsou staře vypadajicí cedule. Pod cedulemi stojí několik poštovních chránek a popelnic. To mi říká, že v okolí jsou obydlené stavení. Věnuji se cedulím. Nadpis důl Brandelli schakt 1884 pod nápisem je fotka šachty a před ní pozuje skupinka 20 horníku. Na pomníku opodál je nápis Moshyttan 1000-1721 let. 

Asi v těchto letech tady žila větší komunita lidí. Následoval rozkvět a následný úpadek hornictví a místo osiřelo a jen v jak jsou nějaké výročí se tady scházejí lidé. Asi o 50 kroku dál je do jezera vystrčeno příjemné a velké posezení. Je vidět, že se tady scházeli a schází několikrát do roka intelektuálové. Stojí tu polorozpadlé piano a naproti zase důlní vagon asi na rudu. Trávám tu asi hodinu. Než se vydávám dál. Po pár metrech stojím na křížovatce prašných cest. Které ukazují v okolí asi 5km nějaké usedlosti. Nejde o dopravní značení. Spíš něco jako u nás turistické cedulky. Ty všek nemají na seříznutých koncích, turistické barevné značení. Za chvíli jsem zase mezi jezery. Na jednoum je velká stavba propustě a vodní elektrárny. Jedno stavení a nic. Pokračuji dál, slunečné počasí mě doprovazi krajem jezer a lesů. Najednou stojím před pokusem o cestu do lesa. Jdu se podívat po asi 100m leží přes pššinu několik stromů. A to již delší dobu. Tak tady budu spát. Rovinka akorát pro můj stan 1,2 x 2m S hlavou vystrčenou ze stanu pozoruji předemnou západ slunce. Jen dvakrát mi podívanou přeruší průjezd aut. Domorodci se v podvečer vracejí z práce do svých domovů. Soustavně mě ruší ptácí a v krajině zahalené tmou občasný štěkot srnců. Spokojeně usínám. 

 

17.5.2022 Konečně je slunečné ráno. Po svém ranním rituálu se vydávám na další cestu. Jedu po jemě štěrkové cestě. Cesty mají pevný povrch. I když delší dobu prší netvoří se kaluže ani potůčky deštové vody. I dnes jedu většinou opuštěnou krajinou. Najednou předenou stojí několik stavení. Už například to, že nejsou hnědé. Budovy jsou ve shluku, u jedné z budov stojí několik aut. Připadá mi to jako rekreační, školící středisko. Kouknu přes okno jedné z opuštěných budov. Vidím hodně stolů a lavic. V předu je promítací plátno. Další, již z povzdáli vypada jak tělocvična. U další tenotkrát kamené budovy jsou na stojanu uložene kánoe. K budově kde stojí auta se nepřibližuji. Pokračuji dál, krajinou lesů a rybníků. Odpočívám u nízké z desek postaveného přístřešku. Je určen na přespání. Je sice vidět mezi prkny ven. U prostřed je ohniště a kolem stěn je dlouhá lavice na té se dá opatrně spát. Podlaha je hlíněná a neláká si na ni ustlat. Buhužel je dopoledne a tak si možnost k přespání musím nechat zajít. V době oběda projíždí městečkem, nakupuji si. Pokračuji v jízdě, pár kilometrů si užívám asfalty. Než se vzpamatuji, už jsem, zpátky štěrkové cestě. Při průjezdu auta zatajím dech a snažím se co nejdéle nedýchat. Vítr, brzy prách rozežene. Pohlcen přírodou pokračuji. Občas u jezera zahlédnu pěknou rybářskou chatku. Malá s verandou a prostorem na ohniště. Super místo na krátky odpočinek. Jezero je rozčeřené, jak se do něj opírá všudy přítomný vítr. Po chvílce, vrhání pohledů po okolní krajíné se rozjíždím dál. Začínám se rozhlížet po okolí, kde by se dalo postavit stan. Uvědomil jsem si to protože jsem najednou v zěmědělské krajině. Je pole cesta pole a před lesem malý statek. Přes pole ke statku je asi 200m a uprostřed zaseté ozimy je remízek. Vede k němu polní cesta. Spíš několik vyjetých kolejí v poli. Ta tu určitě před rokem nebyla. Nejsou tu, žádné okraje, podle kterých by selo poznat, že tu jezdí traktory delší dobu. Nečekám a tlačím svůj stroj k remízku. Mám spostu časi a tak jej celý obejdu. K cestě je daleko a ja tam odbočka ke statku ařidiči mají jiné starosti jak se dívat na remízek a na to co se tam děje. Mezy náletem stromů je něco jako posed. Není na stromě ale pod stromem v kamené tu naházené z pole. Žije si tu svůj život hezká plastová židle. Hodnou chvíli jsem na ni poseděl a kochal se pohledy na v prachu jedoucí auta. Určitě se v podvečer vraceli ze své práce na své ranče umístěné doleko od měst. Na rančích a jejích okolí je poznat, že tu jsou nějaké století. Bývalé obytné stavení se proměnily v hospodářské budovy a vedle nich postavené nové dome poplatné dnešní době. Začíná se smráket a tak nechávám přemítáním nad nesmrtelnosti chrousta a zalézám do spacáku. Noci jsou chladné a tak zimní spacák dobře slouží,

 

18.5.2022 Dnes se zase proháním, na své Modré vášce, švédskou krajinou. Zastavil jsem na poledni pauzu, u historického místa. Nad bažinou vede lávka k místům kde stojí z plechu lokomotiva, lávka přes údajný železniční násep a na konci je hezká rozhledna, rozhled je nejenom po okolním jezeru a domy na druhé straně, také na slop s označením 1/4 mil 1767. U kterého stojí informační panel, s nápisem. "Níže je první fotografie pořízená na první švédské železnici 18 5/ 5 49 Claesem Adelskoldem". Tak zní nápis na pamětním kameni vztyčeném v roce 1898, rok před 50. výročím smrti Claese Adelskolda. Je zřejmé, že se tady nacházel Frykstabanan je znám jako první švédská železnice pro veřejnou dopravu a táhla se z Fryksta do Lyckanu u řeky Klaral

Silueta místa níže označuje starý železniční násep a lesník Fryckstad, který sloužil železnici v letech 1856 až 1971, kdy byla železnice uzavřena.

Na konci léta 2004 pamětní kámen spadl a byl rozbit na kusy. Poté byl kámen pečlivě restaurován. Od léta 2015 je instalován v prostoru nádraží ve Frykstě vedle muzea v kočárovně. Tolik jsem díky panu Google přeložil

Odpočinuto a vyjíždím dál romantickou krajinou dávných Wikingu, jsem se dostal do blízkosti železniční stanice Brunsberg. Zástavku připomíná cedule a krátký násep s betonovým chdníčkem k železničnímu přejezdu. Před přejezdem vidím 4 hnědé domky a za přejezdem 3 domly. Zbytek vesnice bude asi schován v okolních lesích. Samzřejmě žádná cedule obchod nebo hospoda a tak si nechám zajít chuť na dobrůtky. Pokračuji dál a koukám se kde bych to dnes zalomil. Počasí přeje i když je jen pár stupňů nad nulou a v noci možná příde i mrazík. Už druhý den jsem v příkopech neviděl zbytky sněhu. Toho bylo okolo cest od začátku cesty dost. U pomyslné cestičce k lesu provádím večerní rituál, klečícího starce u vchodu do právě postaveného stanu. Nervozně pozoruji jak mi ubývá energie v power bankách. Ještě dva dny než přejedu za hraniční přechod do Norska. Mapa mi ukazuje, že je tu dost velké městečko aby v něm měli co potřebuji.    Pomalu usínám. 

 

19.5.2022 Ranní do šediva zahalená obloha mě vybízí abych co nejdříve vyrazil. Další den do neznáma. Nevím jak dlouho pojedu po štěrkové cestě mezy lesy, kameny, jezery. Už mě ten stereotip zmáhá. Když je nejhůř vidím u cesty, několik standartních Švédských domů. Tentokrát v kopci nevidím hospodářské budovy. Jde asi o rekreační domky. Obloha jako by nevěděla na jakou stranu se naklonit. Hezky či škaredě. Jedu a těším se na Norsko. Pojedu na územi tohoto Skandinávského státu, jen asi 350km. Na posledních metrech začínám citit koňsky trus. Projíždím zatáčkou, z jedné strany asi 5m vysoký kámen a na druhé straně potok. Najdenou se povrch komunikace změnil. Vjíždím na cestu kde je asi 5cm, volně položený štěrkopísek. Ihned mě to zastaví a musím koloběžku tlačit. Usuzují, že tu jezdí koně. Proč jinak tak kyprý povrch. Ten neslouží ani autům. Začínám být unavený. Tlačení není pro mne. Naštěstí cesta vede hodně pestrým krajem. Samé velké kameny, na druhé straně pak potok. Ten jako by občas tvořil díky kamenům vany. Jde asi o 2m dlouhé ploché trochu promáčklé kameny plné vody. Dalo by se do ních sednout a nechat se vodou omývat. Ihned jsem si na jeden takový z mládá vzpoměl. Jezdil jsem na vandry do skal. Pulčiny a pod skálou byl podobný potok, u něho ohniště a o dva metrý níž v potoku takový kámen. Někdy jsme se vněm koupali, jindy umývali ešusy. Říkali jsme mu umývadlo. Dnes pokračuji dál. Asi po 5km se povrch vraci k normálu, je pevný ze štěrku. Je to tak stlačené, že mi to při jízdě nevadí. Krajina se na chvíli rozestupuje a odpočívám, svačím. Kochám se pohledy, po loukách s umístěnými domky. Vždy kousek od lesa. Před stavením pastvina až pak cesta. Asi chtějí klid. Přitom tu vidím projíždět tak tři auta za den. Blíží se večer při jízdě se dívám po možnosti k přespání. Už hodnou chvíli jedu lesní zvlněnou krajinou. Dojíždím do osady Högboda po dnešních ujetých 60 km. Za osadou si v minulosti někdo chtěl postavit srub a po zemních pracech toho nechal. Zbyla jen rovná náletem porostla plocha s příjezdovou cestičkou. Přesně pro mne. Na druhé straně cesty po které jsem přijel byl pramínek vody, který se schovat pod cestu a pak pokračoval kolem stavební parcely do okolních lesů. Postaveno, doplněné zásoby a protože už nemám elektriku do mobilu. Jdu spát.

 

 20.5.2022 ráno je rozpačité. Počasí neví na jakou stranu se má naklonit. Po chvilce jízdy, jsou další stavení a zanimi začíná byt nesmělá asfaltka. Vypadá to, že brzy budu v civilizaci. Jedu už více jak hodinu a nic, lesy, potok. V jedné z četných zatáčak na mne v protisměru mrkla cedule. COVID-19 a INFO s šipkou. V mém směru dopravní cedule Norsko. Vše stále působí, jako by to tam někdo umístil naschvál. Tu přece kromě lesa a vody nestojí nic. Proč tady? Na úzké skoro asfaltové cestě, kde se povrch míchal ještě s štěrkovým. Vyfoceno a pokračuji dál. Konečně se krajina rozestupuje řeka s mostem, potok v němž je vidět pozůstatky trámu, které sloužily jako vodítka při plavení dřeva. Pastevecká krajina. Jsem v Norsku. Za chvíli se krajina znovu sevře a cesta je štěrková. Jen těch pár kilometrů mezi státy, byly s asfaltem. Přemýšlím jak moc důležitý asi byl tento zapadlý hraniční pře Pomalu se blíží večer. Jedu zvlněnou lesnatou krajinou, kde se občas oběví potůček. Jsou pasáže kdy tlačím. Pociťuji, že na mne dopadají kapky deště. Moc mě to nevzrušuje. Jsem zvykly, že ve Skandinávii hodinku zaprší a pak je to v pohodě. Vytlačuji svůj stroj na pahorek. Poprvé na této poutí, na mne v pravý čas na koukne přístřešek, na severu proslavené na přespání. Ihned se v něm schovávám. Déšť je pryč, já si na ohništi dělám ohýnek abych si mohl ohřát poslední větší jídlo. Švédské maso ve šťávě. Dojídám zbytek chleba. Již jsem zhubl asi 3 kila. Vím, že zítra budu v prvním městě. Kde je vše jiné, než ve Švédsku snad si již ve třetím státě, také dokážu nakoupit. Stan nemusím stavět a na dřevěné podlaze mi stačí jen nafukovací karimatka, ta se v tomto nerovném kraji hodně osvědčila. Spím za městečkem Skjonhaung. Tak napřed zem. plachta, karimatka a spacák a už jsem vklouzl do něj až po nos. Za chvíli spím.     

 

21.5.2022 Ráno se po telefonu dovídám, že pokud to trochu natáhnu mám přespání u Českonorské rodiny. Nevytahuji navigaci. Musím šetřit energii. Pokračuji ve směru od kterého jsem přijel. Po 5 km začínám být přesvědčený, že jedu špatně. Vůbec jsem si nevšim, že město ve kterém mám spaní, je jinou cestou. Tak se musím vrátit k místu kde jsem dnes spal. A ještě dál se vracím o další kilometry až do městečka Skjonhaug kde jsem včera odpočíval, Tady je malá odbočka. Švédsko je drsná krajina. Vyhlášené přístřešky jsou jak na potvoru na začátku dne. V době hledání noclehu žádný u cesty není. Přeji si abych již byl mezi lidmi. Spím u Česko Norské rodinky ve městě Knapstad. Cesta měla mít 72 km. To bych ale nebyl já. Prostě v panice, že mi dojde elektrika v mobilu. Jsem vyrazil bez navigace. Jel jsem 5km opačným směrem, než mi to došlo. Zjistil jsem, že je někdy lepší si doma vytisknout mapy. Tentokrát mě dostala na špatný směr navigace. Díky tomuto zakufrování mám tak svůj osobní rekord s plně naloženou koloběžkou 82 km. Navíc za stálého poprcháni. Protože v Norsku mají více asfaltových cest a touha po sprše a posteli po několika dnech ve staně vyhrála. V podvečer jsme si zahráli stolní hry dle chuti dcery rodiny, u niž jsem měl domluvený nocleh. Ta ode mne dostala namalovaný kamínek. Snad po mém odjezdu s maminkou namaluji podobný a pošlou jej také do světa. Než šla spát, slíbil jsem jí, že mne může ráno vyprovodit na další cestu.

 

 

 

22.5.2022 Rodinka mi před domem zamávala na cestu a dcera stihla ukázat jak umí jezdit na kole. Zvedám ji palec a zatleskám. Je nadšená. I tentokrát se mi těžko odjíždí. Už mám plnou hlavu myšlenek nad tím jak vypadá hlavní město Norska. Ukrajuji kilometry z 50 kilometrové trasy. Cesta jde nahoru dolů a tak dobře ubíhá. Ještě se zastavuji u potoka kde mají historickou památku na vodní pilu. Je vidět, že jsou tu prohlídky. V malém svahu od cesty jsou místo schodů udělané lavice na sezení. Svačím a představuji si jak prohlídka probíhá. Je tu náhon na motor od pily. Katr na ležato. Stolice s několika válcy, na nihž posouvají kulatinu a pak třeba fošny. Líbi se mi, že každý kousek historie umí zviditelnit. Je vidět, že bez lidských rukou by pila dávno odplula potokem dál. První noc bych měl spát u rodiny s dětmi. V Česko Norské rodině a mají dva kluky. Paní domáci se jmenuje Jitka. Vyjíždím z lesů nad Oslo. Město leží sice dole u moře ale z hora, je krásný pohled. Předemnou je výhled na moře. Připadá jak velké jezero se spoustou malých ostruvků. Kolem leží město se svými přístavy a mnohými musei od těch lodních přes museum Wikingů, vojenství atd... Pomalu sjíždím po cyklo trase vedoucí kolem hlavní cesty k nákladnímu přístavu. Musím kličkovat. Cesta prochází rekonstrukcí a i trasa pro cyklisty doznává změn. Stím ale nesouhlasí má navigace. Při jednom z pokusů se rychle snažím dostat na druhou stranu cesty. Ve chvíli kdy jsou auta daleko odemne, špatně sjíždím z chodníku a na rantlu si rozthnu zadní ráfek kola. Cítím jak brzda zadrhává, ale defekt to není. Tak opatrně jedu dál v centru města si znovu zapínám navigaci a tá mne vede do ulice kde budu spát. U domku ve svahu nikdo není. Pěšky se s koloběžkou toulám po okolí a pozoruji pod sebou město. Mezitím telefonuji z s pani domácí je to češka Jitka a za manžela má Nora. Jsou někde na oslavě s dětmi. Nevadí mám čas a hlavu plnou toho, že asi budu muset svou pouť ukončit. Nedovedu si představit jak seženu koloběžkové kolo. Má jiný střed a jiný počet špic než kolo. Z rozjímání mě vytrhává auto a rodinka je doma. Po prohlédnutí domku a ubytování, je večeře a mezi tím vysvětluji co se mi stalo. Manžel od Jitky je sice Nor ale studoval v Česku lékařskou fakultu, kde se poznali. Zatím co Já jsem se stal objektem kluků tatinek žhavil počítač a vytiskl adresy všech cykloservisu ve městě. Od nejbližší po ten nejvzdálenější. Jitka se rozhodla, že jak odvede děti do školky, pojedeme místní dopravou po servisech jen se zadním kole. Po dlouhém večeru s kluky a rodiči, zaléhám a přemýšlím zda se věc podaří. Ještě posílám zprávu do firmy YEDOO s fotkou, a usínám.

 

23.5.2022 Ráno hlava rodiny odjíždí. Jitka si přehazuje domluvené schůzky s pacienty. Vyrážíme do školky a pak na tramvaj. Ta chvílí jezdí na povrchu a chvíli pod zemí. Přískokem procházíme servisy, vždy stejná odpověď nemůžeme pomoci. Mezitím mám telefonát z Čech. Výrobce koloběžek mi nabízí zdarma zadní kolo. Jenže přijde asi za 5 dní. To by znamenalo, že pouť končí. Většina servisu nemůže najít adekvátní náhradu. Jsem hodně smutný. Stojíme před posledním servisem. Pokřižoval jsem se a vstoupili. Jitka spustila. Najednou se o kousek dál s pozapultu ozvalo Češi? Prodavači se vystřídali a Karel si vzal zadní kolo a šel k počítači a telefonu. Nervozně jsme procházeli prodejnu a servis. Příšla dívčina spustila na nás Česky, jo Karel ten to vyřeší. Navzájem jsme vyzvídali kdo odkud je a Já přidal informace o své pouti. Asi za půl hodiny přišel Karel. Dal mi zadní kolo a řekl. Zítra ráno přijeďte s koloběžkou, něco vymyslíme. Po obědě jsme se vraceli pro kluky a společně šli domů. Dávám vše do pořádku a věci na koloběžku. Ločím se s rodinou. Moc jím děkuji za vše co pro mne udělali. A zase sám v hlavním městě pomalu kroužím podle mapy.cz hledám adresu kde budu dnes spát. Také řeším svou přítomnost u dveří činžovního v centru města. Rodina Dariny je na fotbale. Darina se pro mne vrací. Dovídám se, že jejich dcera hraje fotbal. Schovávám koloběžku a vyrážíme na hřiště. Velké školní hřiště na kterém se hraje turnaj. Dva zápasy vedle sebe. Jsem představeny manželovi, je Nor a jeho strýcovi. Ještě jsme stihli posledních deset minut zápasu. Zapás družstvo hostitelské rodiny vyhrálo. Spokojeně všichni odcházíme domů. Po cestě se rodina dovídá co se mi přihodilo. Mám ustláno na gauči v pracovni. Jsou tu i hudební nástroje. Ještě dlouho jsme v družném hovoru. Jenže rodina musí ráno vyrazit za svými povinosti, všedního dne.

 

24.5.2022 Po dobré snídani na norské pochutiny. Dostávám klíč od domu i bytu. Ten zůstává opuštěný. Já nedočkavý vyrážím do cyklo servisu. Otvírám dveře a dostávám koloběžku do vnitř. Všichni se dívají jak řešený nosič pro brašny. Nezvozně přešlapuji, Karel zatím nic neřekl. Nakonec prohlásíl památnou větu. Čech si poradí. Věci mi posílají z různých obchodů až z dálného severu Norska. Budeme muset počkat den dva. Spadl mi kámen ze srdce. Vím, že ty dva dny se dají do Kodaně dohnat. Nyní jsem musel zatelefonovat Darině a zdělit ji jestli bych u ních mohl ještě přespat, nebo jestli nemá známou u které bych mohl zůstat. Na druhé straně mobilu jsem dostal odpověď. Zůstaneš u nás. Nejraději chych v tu chvíli všechny okolo zulíbal. Nadruhou stranu ve mne hlodal červík nejistoty. Co když to Karel nedá? Nezbývalo než se plně věnovat lovení keší. Lovení keší bez znalosti jazyka je hodně riskantní záležitost. Musíš lovit podle instiktu, žádný hint nepřečteš. Nevíš jestli lidé nejsou háklivi na to když jím nějaký chlupáč, šmejdi kolem domů, okapu, památek, stromů, pařezů a kdoví kde ještě. Dal jsem 5 kusů. Je to super. Dostaneš se do míst města kde se turisté nehrnou. Většinou tam výrazné památky nejsou. Kešky spíš upozorňují na drobné kultirní, historické či přírodní zajímavosti. V hlavě bojovali červi, kolo a Eva. Hlava škopek. Nekonec jsme se všichni sešli doma. Darina mezi tím přichystala jidlo po Norsku. Ryby a zelenina. Byla to pochoutka. Zazvonil telefon. Chtěl jsem říct, že pohádky byl konec. Karel mi vysvětloval co a jak a v poslední větě mi řekl abych se ráno dostavil pro koloběžku a nachystal patřičný obnos peněz. I u sousedu bylo slyšet jak nám všem spadl kámen ze srdce. Najednou se ale dovídám, že musíme opustit byt. Rodina málem zapoměla, že jejich dcera po včerejším fotbale má divadlo. Jde o dětské divavadlo komunity lidí žijící v dané čtvrti Osla. Chtěli abych šel snimi. Byl jsem rád, zase vidím jak to funguje jinde. Děti od 10 do 15 let hráli divadelní hru od Shakespeara. Historická budova patřící místním spolkům měla skromný sál. Při příchodu jsem byl všem rodičům představen a přitom se dověděli co jsem zač a načem kam jedu. Děti už byli nachystaní a začalo zvonit. Ani slovu jsem nerozuměl. Ale hru jsem někde v podvědoní znal a tak jsem si vše domyslel. Byl jsem rád, že jsem se mohl zůčastnit. Přivítáni fotbal, loučení divadlo. Muže si člověk přát víc. Navíc co vše se za ty tři dny v Oslo přihodilo, bylo jak ve snu. Ještě rozhovor do nemocnice s mou ženou. Vše mám nachystané na odjezd a jdu spát.

 

25.5.2022 Ráno rychlá snídaně a odevzdání kličů a vyrážím vstříc další cestě. Mám jen jeden den spoždění. Vím, že to v pohodě doženu. Jen kdyby se počasi umoudřilo. Oslo opouštím kolem pláže. Díky koloběžce jsem se zdržel v Oslo tři noci. Město by si zasloužili delší pobyt. Mnoho historických památek. Spousta zajímavých lodí a jiné zajímavosti v přístavě. V nákladním přístavu je cvrkot, radost sledovat jak je práce sladěná. Moderní zástavba města je správné řešena. Máme co dohánět Dnes s novým zadním kolem jsem dál více jak 68 km. Proč tolik? Tady totiž slovo camp, ještě neznamená, zě je i pro stany. Přijel jsem k bráně, stan a pod širákem né. Prostě jen pro karavany. Tak jsem popojet dál a zítra můj cíl bude blíž. Také jsem musel dvakrát, hledat úkryt před deštěm. To že zase foukal silný protivítr mě nepřekvapilo. Nakonec jsem u moře chlad a vítr je tu na dennim pořádku. Ale, že budu zápasit se stavěním stanu a nakonec si ve vnitř připadat jako těžítko už bylo dost. Ještě+ jednou Všem v Oslo moc děkuji. Zítra mě čeká cesta do obce Fredrikstad. Je to oddychovka, pokud mi to počasí dovolí. Ujedu asi 45 km 

 

26.5.2022

Také dnes jsem najel o něco víc než jsem plánoval. Přesto všechno, jsem musel postavit stan o něco dříve, než byl můj záměr. Obloha nademnou rozmístila hradbu mraků a já dostal obavy, že zmoknu. Jen občas nesměle vykouklo sluníčko. V pohodě jsem postavil, Za hoďku sprchlo. Nyní již svítí a samozřejmě i fouká. V Norsku dnes mají jeden z největších svátků. Vše je zavřeno. Jen na některých pumpách byla obsluha. Dalo mi to možnost do sebe dostat kafe a nějaké jídlo. To mám štěstí, je tu totiž hodně benzínových pump ale na karty, bez obsluhy. Všímám si zemědělské krajiny, která své zaseté plochy skrývá pod plachtami. Vesnické hřbitovy jsou skromné a jen asi metrová část se upravuje po zbytku je tráva na kosení sekačkou. Všiml jsem si několika hrobů, je vidět dva metry rozkopané po uložení celé rakve. Už zbývá aby tráva nechala zarůst dvě třetiny hrobů. Jak všude jsou hroby v řadách a tak je to vhodné pro sekačky. Na hřbitovy je tu příjemnější pohled než u nás. Myšlenky si urovnávám v hlavě. Nakonec vždy vzpomínání na mou ženu, zažene všechno jiné. Pomalu ve stanu za drobného deště a mírného větru usínám

 

27.5.2022 Dnes je poslední den v Norsku. Počasí jako každý den, skušelo mojí trpělivost. Musím znovu a znovu do autobusových zástavek se schovat. Je to dobře, musím si odpočinout. Díky počasí jedu co nejdál až se dostávám na hranici se Švédskem. Je na mostě, pod ním je voda plynoucí z jednoho jezera do druhého. Po stranách v lesích vydím betonové a železné zátarasy, které v době válek zabraňovaly vojskům přechod hranice. Dvětě metrů dál stojí, prodejné stánek. V minulosti asi místo pro celníky. Dřevěný stánek asi 10 x 8 m. Vypadal jak vetešnictví. Obložen vším možným na co si člověk vzpomene. Vše má cenovky. Vstupuji do vnitř. Vetešnictví pokračuje i tu. Několik menších místností ,á svůj řád je vidět ženskou ruku. Několik stolů. U obsazených je vidět motorkáře. Pokývnutí hlavou se zdravíme. Kuchařka, servírka a majitelka v jedné ženě mě oslovila. Ukázal jsem na Českou vlajku. Majitelka pochopila, že to bude se mnou těžké. Vzala mne do místnosti kde mimo jiné byl pult s cukrovím a různým pečivem. Posunkem ukázala, že to vyrobila ona. Ukázala mi na pult s pivem, limonádou atd. Vše bylo hbitě vyřešeno. Jen jsem vždy ukázal co chci. Paní ukázala abych si šel sednout, že se o vše postará. Sedl jsem si vedlejšímu stolu od motorkářů. Jeden vstal a sedl si ke mně. Snažil se mluvit polsky. Dali jsme se do řeči. Nor pobývál nějaký čas v Polsku. Jezdil na motorce a na hranicích s českem ho srazili auto půl roku ležel v ostravské fakultní nemocnici. Má mrtvou jednu ruku. Motorkáří se vrací z víkendu ve Švédsku. Všichni krom toho co seděl se mnou se rozloučili a odjeli. Mohutným hluikem se rozloučili a jeich ženy ještě dlouho mávaly. Následně jsme z budovy byli vykázaní s prstem na otevírací dobu. Již hodinu přetaženo. Zasedli jsme na verandu s občrstvením a majitelka odjela. Přišli jsme ke svým strojům a navzájem si je prohlídli. Motorkář má stroj 125 a jvě na jdenu ruku a nohy. Nemocnou ruku si koženým páskem umístěným na konci řidítka uchycuje. Na zadní části lehké motorky ma originál kufr a několik státních značek. Vysvětlil mi, že jsou jenom ty co projel s tímto postižením. Hluboce jsem před nim smekám. Loučíme se a on o jedné ruce na svém stroji opasl kolečko a zvukem lodního zvonu se semnou loučil. Zůstal jsem sám stím, že jsem ještě ničeho nedosáhl. Věčer je tu o sto metru za rohem je parkoviště aut. Na konci stavím stan. Za vetešnictvím mají postavenou kadibudku. Pto případ podobných individui jako já. Ve vnitř něli normální WC. Pomalu plný nových zážitků a znovu ve Švédsku usínám.

 

28.5.2022 Hned po ránu jsem to střihl na městečko Ed. Je to mimo trasu. Mapy.cz mě navigovaly stále do terénu. To, že mám v navigaci sliniční kolo ji nezajímá. Ono tu není moc z čeho vybírat. Dostávám se do krajiny, kde i když je vesnička s několika domy, nemají tu obchod. Našel jsem jeden ale ten otvíral až v 13 hodin. Pokračuji dál. Nakonec se mi podařilo něco koupit v hospodě. Zase se setkávám stím, že tu nejsou poutače na obchod, hospodu atd... Až před ní stojíš. Počasí pod psa. I tak jsem najel 67km. Na polní cestě, kde je vidět, že asi letos tu traktor nejen. I tak si stan stavím tak aby měl i zemědělský stroj možnost projet. Naproti je polo rozpadlý lesnický posed. Všude jsou tu pole, jen jeden remízel s posedem a se mnou. Jsou tu krásné rozhledy. Vidím na obzoru usedlost. Jinak nic. Podle pohledu vidím ráj kanců a srnčí. Nakonec usínám.

 

29.5.2022

Ráno opuštím doupě a vydávám se do civilizace, unavený po několika denním putováním po jižní Skandinávii vidím, že tady domorodci brzy nevstavají. Tudíž vyrážím na cestu v 9 hod. Naštěstí, po 6 km obchod a navíc v chodbě automat na káfe. Po nákupu banánů a starých meruněk jsem si chtěl koupit kafe ale nenašlo, místo na vhazování mince mne nechtělo.. Již v jiném obchodě na mé pouti jsem se nacapoval horkou čokoladou, z darma. Dávno jsem pochopil, že se u pokladny zaplatí a pak si natočís. Prošlo mi to podruhé. S nasyceným bříškem jsem přemýšlel co dál. Pohled na Módou vážku mi dal najevo co mne nemine. Už dva dny se necítím bůhví jak. Za chvíli jsem se coural 50 km. Začíná to být nárocné. Večer rozbalím stan a ráno jej na kolenou sbalim. To by byla reklama na Proenzi přípravek již pravidelně, dvakrát do roka beru. Jediný z mnoha u níž cítím úlevu. Dnes jsem dojel k mladé české rodině do Vänersborg. Moc Lucii a Honzovi, děkuji za pohostinnost. Zítra dalších 50 km a do Göteborg tudíž zase 50 km. Určitě jste si všimli jak zkracují denní kilometráž.

Z hraníc od Norska jsem to střihl na mětečko Ed. Bylo to Mimo mou trasu. Ujel jsem nejméně 67 km. Mapy.cz nepochopily slovo silniční trasa. Prostě tě to hodí do terénu. Každý den stejná písnička. Zítra zkusím Google mapy. Je fakt, že v místní krajině, to asi jinak nejde řešit. Chudák český cyklista nenajde obchod. V Norsku jsou obchody aspoň co 20 km. Také žijí více pospolu. Campy, které jsem viděl, jsou jen a jen pro karavany. Na recepci si můžeš tak akorát koupit nápoj v plechovce a oplatky. V restauraci jídlo a otevřeno až kolem 13 hod. Vícekrát jsem tak v. 10 hod dostal jen úsměv.

Pozor ve Skandinávii je většina čerpacích stanic na kartu a bez obsluhy.

Vedle počasí se na mě vyřádily i kopce. Začalo to dobyváni hradu v městě Halden. Více u fotek. Za hradem už to šlo nahoru je jen občas kousek dolů. Několik cyklistů něco prohodilo a dali prst nahoru Měl jsem dnes přespat ještě v Norsku. Jenže, jsem viděl na nebi co se děje. Protahoval jsem jízdu až na Švédskou hranici. Samozřejmě jsem po cestě musel dvakrát do čekárny. Na správném místě. Po dlouhých kilometrech jediné. Ve Švédsku na mne čekalo café, asi domácí zákusek a čokoláda na večeři. Víc před závěrečnou neměli. Setkal jsem se při tom s motorkáři Jeden pak střídavě na mě zkoušel polštinu, ruštinu a pár slov česky. Měl jednu ruku. Víc pod obrázky. Nyní střídavě prší a svítí sluníčko. Zítra si musím asi 10km zajet na víc. Motorkáři mi na mapě ukázali, že nejsou obchody a hospody na mé trase. Po zkušenostech z minulé části poutě švédskem, poslechnu. Cestu si raději o 10 km prodloužím abych neumřel hladem. Jak to dám do hromady, dnes přes 50 km a zítra zase 50 a o něco vice.

 

30.5.2022 Dnešní den byl v duchu vzpamatování se. Od 27.5. jsem prožíval takovou krizi, že jsem si připadal jak v tranzu. Jucie s manželem mě nastartovali. Dostal jsem vynikající rybí polévku a také další pochutiny. Také krásné rodinné zázemí okořeněno miminkem, které působilo coby vysavač jak se vytrvale plazilo. Což patří k jejímu věku. Ráno jsem byl pánem domácím na skládací koloběžce vyprovozen za město. Moc fajn. Celý den jsem se místo pod nohy, koukal na nebe. Každou chvíli jsem stačil zaparkovat, před přeháňkou do autobusové zastávky. Po páru minutách jsem mohl pokračovat. Tento krát jsem měl dost času. Nakonec mě to přinutil 33km od Göterborgu postavit stan. Postaveno a začalo pořádně pršet. Jenže po hodině zase hezký. Aprílové počasí si semnou pravidelně zahrává. Na to si docela zvykám.

 

31.5.2022 Užívám si jízdu, Sleduji jak se krajina mění na městskou. Statky mají podstatně více domů a osídlení je nyní již pravidelné. Hodnou chvíli již jedu po cyklostezce. Přes řeku sleduji na menším pahorku zřiceninu starého hradu. Také míjím obec Surte K:A, kde stojí historický kostel, střecha je pokryta břidlicí a celá stavba je kamenná. Na chvíli se dostávám do lesa, mezi potokem a lesem je louká. Stojí na ní několik chatek uravených pro pěstování holubů ve velkém. Výtvaří to holubí ulici. Pomalu už vjíždím do předměstí města Göterborgu. Mám ve městě zajištěné dva noclehy. Každý u jiné osoby. Přijíždím do centra Göterborgu. Mapy.cz mě dovedly k místu, kde budu dnes spát. Užívám pohodli a klid u Hanky. K večeru si Hanka pozvala dvě kamarádky. Společně jsme se vydali hledat kešky. Podařilo se nám ulovit 6 keši a ztoho Hanka ulovila 3. Ještě večer se zaregistrovala na Geocachingu. Večer jsme prokecali až do noci. Zítra nemusím vztávat a tak se nespěchá.

 

1.6.2022 Odpoledne jsem se přesunul o 8km dal

Z jedné strany Göterborgu na druhou.Mám cestu jako prohlídka města. Paní Zuzana se už na mne připravila. Naše beseda vyústila v promítání fotek z minulých pouti. Zatímco jeden den jsem měl pestrý, ten druhý jsem mohl své tělo uklidnit. Abych se mohl připravit na další cestu.

 

2.6.2022 Na konci města začalo poprchat. Všudy přitomný déšť, mě doprovázel až do Åskloster. Zde se mám setkat s Liborem Čechem, který mne pozval přespat ve městě Varberg. Sympaták Libor, mě sledoval na facebooku I tak jsem byl na smluveném místě v 17 hod. Po přivítáni, mne nabírá do auta a převáží do města ve kterém bydlí. Bydlí na rušné ulici. Ve skromných podmínkách. Za chvíli autem vyrážíme k jeho známým, také z Česka, na kus řečí. Vykládají o svých těžkých začátcích. A jak si užívají klidného života. Rozdíl je právě v tom. Pracovat se musí všude. Dostáváme pořádně najíst. Připadám si jak doma. Pozdě večer se vracíme a ještě hodnou chvíli jsme rozhovoru.

 

3.6.2022 Další den, končím u České rodiny Nikol ve Falkenbergu 50 km. Možnost přespat se dovídám při dnešní cestě. Často se dovídám až na cestě, že mám možnost u někoho přespat. Dneska jsem projížděl kolem moře. Občas zajíždím i mimo cyklostezku. Pozoruji jak to chodí na vesnicích. U moře se většinou pase dobytek. Jiná zemedělská čínnost tu není. Jedu se podívat o pár kilometrů do vnitrozemí a najednou vidím pole a zahrady. Většina polí už má přikrýky z textilie srolované na konec pole. Mám tak možnost vidět co vše se tady pěstuje. Od různých druhů zeleniny, brambor až po jahody. Jahody už brzy budou připraveny na sběr. To mne udivuje, jak brzy to dokáží vypšestovat. Když se dostávám do obchodů ve Skandinávii do regálu se zeleninou, je zřetelně označeno odkud zelenina pochází. Začínám se dostávat do stavu kdy, tělo je schopné jet více kilometrů než si naplánuji. Jednodenní strátu z Norska už jsem dohnal. Jedu na čas. Užívám si pohostinosti rodiny Nikol. Na dvorku rodiného domku mají mají chatku asi 3x3m a v ní jsem dostal postel. Jinak vše používám v domě. Manželé pracují jako řidiči autobusů ve městě. Mají dospívající děti. Dovídám se jak to ve Švédsku chodí. Vidívám, hlavně v menších městečkách starší auta s označením výstražného trojuhelníku jak u nás. Trojuhelník zakrývá poznávací značku auta. Ptal jsem na to proč jezdí takové auta a max 25km v hodině. Dovídám se, že v nich jezdí omladina nad 16 let která si požádala o řidičák. Do 18 let v těchto seřízených autech, mohou jezdit po vedlejších cestách, do zkoušek. Nastala situace, že jsem jel mírně skopečka a koloběžka se mi tak rozjela, že jsem předjel jedno z takových aut. Většinou jsem slyšel silně hudbu různých interpretů. Dozvěděl jsem se také jak je složité si najít práci tak aby to vyhovovalo rodině. Nemají jednoduchý život. Vrátit se zatím nechtějí. Žijí v klidu. To jim doma chybělo. Vědí co je čeká za týden, měsíc, rok. To je to co jim na Česku vadí, stále se něco mnění. Je už noc aatak si jdu lehnout do chatky. Rodina brzy ráno vstává do školy a práce.

 

4.6.2022 Ráno při snídani mi rodina Nikol řekla, že dnes bude hezky. Výjimečně tomu věřim.

Vyjíždím ze Skogstorp a večer chci dorazil kousek za Östra Karup. Jsem zásobený jídlem od Nikol a její rodiny. Sluníčko mne poprvé prohřívá. Pořádná teplota ve stínu 19 stupňů. Jednou to přijít muselo. Na této pouti mám 4 x přes 70 km. Dnes jsem se toulal několikrát kolem moře. Také abych nedivočil, jsem si v lese pro různé sporty, ulovil 2 kešky z mnohých tu nastražených. Nějak mi dnes nohy trhaji samý. Zítra na trajekt, mi už zbývá necelých 50 km. Snad ještě kolem 17 hod stihnu přeplavat do Dánska. Jak ve Švédsku i v Dánsku mají v pondělí svátek a obchody budou zavřené. Krajina od Göterborgu je již jižní. V některých místech už jsou samé bungalovy. Ta tam je krajina, kterou jsem se toulal z Västeras do Oslo. Hodiny hledání chalupy abych si mohl nabrat vodu, tady nehrozí. Pozor bavíme se o oblastech pro cyklisty. Na silnicích vše vypadá asi jinak. Jenže je to jednou tak daleko, než trasy pro kolo. Navíc v krajině směrem na Oslo je kraj sama žula, tak těch cest pro kolo moc není. Zato poslední tři dny, jedu mezi lidmi. Lidé jsou v klidu řídí v pohodě. Příjemná atmosféra, která mi bude v Česku chybět. Přichází poslední večer ve Švédsku. Hledám kde bych přespal. Je to díky krajině a početných osídlených osad problém. Tedy, problém vidím tím, že chci pro sebe co nejpříjemnější místo. Brzy to vzdávám. Vidím podlouhly rodinný domek. Klepu na dveře a chci se domluvit. Ha, ha, ha. Neznám žádnou řeč. Ale chci se zeptat, zda bych vedle domku na malé rovince mohl postavit stan. Nikdo mi neotevírá. Tak jsem se rozhodl, že postavím na travnatém parkovišti aut před domkem. Nic se neděje a tak brzy usínám. V hlavě se mi honí myšlenky nad tím jak se dostanu na trajekt. Co mne čeká v Dánsku. Také mě znervozňuje zdravotní stav mé ženy.

5.6.2022

Ráno je klidné a jak se začínám balit vyleze z domu urostlý muž. Rychle vymýšlim co budu dělat. Po chvilce začíná mluvit. Ukazuji mu vlajku a pán rychle pochopil. Vylézá jeho žena a oba se smějí. Rodina je z Polska. Balím se společně probíráme své životy a jak to kde chodí. Žena mezi tím si odskočila. Za chvíli se vrátila s dměmi zabalenými obloženými chleby na cestu. Rozloučili jsme se a Já vyrážím dál. Cyklostezka vede za dálnicí k moři. Využívám odpočívadla ke svačině. Na velkém parkoviššti stoji i několik přívěsů. Lidé v nich táboří. Jsou tu sprchy, záchody a bufet. Projíždím rekrační krajinou jak u moří bývá zvykem v Evropě. Vidím přístav. Město Helsingborg. Již druhý den jsou tady teplé dny. Docela si to užívám. Daleko víc se o mne začíná zajímat i protivný bodavý hmyz. .Ze Švédska se trajektem přesouvám do Dánska. Do přístavu to bylo 48 km byla to brnkačka.

14.45.hod jsem pohodlně usazený, koukal na cvrkot kolem. Těsně po 15 hodině jsem už musel v Dánsku vystoupit. Vše v rychlosti. Pak už jsem si pomáhal za město. Musím si zvykat na jinou krajinu a podmínky ke spaní. Stejně jak jinde ve Skandinávii se i tu může stanovat. Nyní čekám na parkovišti mezi obcemi, co se bude dít. Každou chvíli zastaví auto a řidič si venku zakoučí a odjíždí.Pokud bude klid zůstanu na místě. Parkoviště sousedí s místem kde mají Skauti kemp. Je sice ohrazený. Ale je tu prostor pro stan. Se soumrakem stamá a nechávám na dřevěných kládách provětrat své oblečení. Nemohu pokračovat jelikož do cíle zítřejší etapy mi zůstalo jen 25 km. Dva takové dny a jsem v Kodani již 11.6. Jsem tak rozdivočený, že i na důchodě se musím učit pomaleji. Do rána mám klid.

6.6.2022

Po dsvou dnech slunečného počasí, přichází déšť. Jako vždy jsem to musel dát. Nejhorší ale je, že svou horlivostí jsem už 45 km od cíle. Jenže není mi to nic platné, v Kodani mě čekají až 12.6. Tak se budu loudat kolem hlavního města. Za předpokladu, že nebude pršet. Krajina v Dánskem království je hodně podobná té naší. Dnešní fotky jsou z dánského venkova. Je tu opravdu moc hezky. Je na co se dívat

 

7.6.2022 Rána zbožňují. Zjišťuji zda jsem to ještě já a pak balím a valím. Dnes to bylo jiné. Určitě jste si všimli, že jsem si ustal u hřiště. Ráno vystrčím hlavu, v dálce na mne zrní školní mládež. Oni si před vyučováním jen tak hrají venku. Za chvíli učitelka, nedomluvila se semnou, šla asi pro školníka. Soudě podle nářadí u pasu. Já vytáhl google a on také. Nakonec jsme se smáli. To už kolem kroužilo víc jak 30 děti. Očividně se bavily. Pohotová paní učitelka nahnala děti ke koloběžce a už mobil cvákal o závod. To už jsem mával a ujížděl, dalšímu dní vstříc. Docela mi už jde, poznat kdy bude pršet. Horší je v danou chvíli najít střechu. Naštěstí je víc hezkých chvil. Pokud se mi podaří v blízkosti místa kde chci přespat, najít hotel, či něco podobného ubytují se a dám si sprchu. Už jsem měl možnost. Jenže pro ubytování zavolejte na telefon. Tím to skončilo. Nedokázal jsem paní vysvětlit, že chci nocleh. Nevím pro co jiného by číslo na ceduli mohlo být. Hovor jsem ukončil. Snad budu mít možnost příště objevit něco s personálem. Den je pochmurný, projíždím krajinou kde je stále více vodní hladiny. Jako by moře chtělo jen občas lidem ukázat, že je tady. Když nejedu kolem moře pohltí mne atmosféra místních městeček. Cítím, že i tuto pouť dojedu a tak si to vychutnávám. Jen když přichází večer je to většinou stené hledání klidného místa. Louky, pole, cesta a cyhlostezka. Není kde složit hlavu. Zastavuji na místě kde souběžně s cyklostezkou je několik kilometrů dlouhý pás stromů a keřů. Ty oddělují pole od cyklostezky. Pole a stromy rozdělije 1.5m široký pruh udusané hlíny. Rozkládám plachtu a na ní stavím stan. Na jedné straně stojí farma a na druhé je cesta k nějaké vesnici. Další strana pole a z druhé strany je cyklostezka. Ponořen do svých starostí si nevšímám dvojice se ke mně přibližující. Najednou vidím, jak od farmy jde člověk s puškou a psem. Ten mne vítá štěkotem. Jako první ukazují vlaječku a mobil s mapou mé trasy. Po chvilce projlížení mapy, se pán otáčí a s psem odchází. I dnešní noc bude v klidu. Tím myslím nepředbídané věci. Je jiná, setkání se zvířaty. Občas mě probudí zvířecí zvuky. Zatím vždy, po tom jak mě zaregistrují se otáčí a odchází do nocí. Po chvilce spím. Není tomu i tentokráte jinak.

 

8.6.2022

Další den se zataženou oblohou. Pomalu se rozjíždím, vesnickou krajinou. Jen občas projíždím městečkem. Jako chlapa mě zajímal autoservis. Pokud se tak dá říkat velké garáží kde se opravojí trojkolky s kapotou jak auta. Na elektriku. Vypadá to dobře ale jak jsem si později všiml není problém v zatáčce trojkolku položit na bok. Řidička sebou pohla a vůz se vrátil na všechny tři. Jedu dál a stále vice vnímám větrné asi mlýny. Ve Skandinávii často fouka proč né. Je poznat, že jde o historické stavby v provozu a i vizuálně stejné. Na hoře je umístěná kopule do čpice. Z kopule pak na hřídeli tři nebo čtyři lopatky. Na druhé straně kopule na hřídeli menší plechové lopatky. U kople převodové kole a řemeny se strácejí ve vnitř stavby. Tento kousek vidím poprvé. V další vesnici mají hezké skleníky u cesty. Přes sklo je vidět co v kterém je. Jeden pro dekoraci, v dalším nářadi a atd...Také je vidět spousta keříku, rostlin a různé sazeničky. Hlína a prodej brambor. Vše příjemně uloženo. Je vidět, že personálu záleží na vzhledu místního zahradnictví. Docela dost času trávím pohledy na různé sošky z kamene jedné barvy. Působí to uklidňujícím dojmem. Navíc k soška jsou přidáné v květináčí mladé keříky. V naších zahradnictví chybí vkus a smysl pro dekoraci. Prostě u nás čím víc toho naplácají tím líp. Jeden ze skleníků je vyloženě jako sklad, kde lidé nechodí. Při pohledu do něj jsem byl jako u nás. Brrrrrr. Odjíždím dále. Blží se večer a oblohe vybírá a začíná svítit sluníčko. Stavím stan kousek nad silnici v malém lesíku. Osobní věci si věším na okolní stromy dosušit. Uzívám si relativního klidu. Stále ale slyším hukot aut z cesty. Už to neřeším. Mám to za pár. Z přicházejícím vlhkem balím rozvěšené věci a ještě za světle uléhám.

 

9.6.2022 Sotva se zbalím a vydávám na cestu je mokro. Vidím stále více výškových obytných a moderních budov. Znamení, žr Kodaň je už blízko. Stále více obdivuji místní kruháče. Jsou sice malé ale vždy mají pruh pro kola. U nás se kruháče snaží zaujmout diváka v povzdáli, který do se na něj nechystá- Po celé poutí se staví tak aby lidé v provozu měli co nejpříjemější jízdu. Prostě chodec, cyklista je člověk pro kterého stojí za to něco udělat. Prostě kruháče na severu mne fascinuji, už třeba tím, že nejsou tak finančně nákladné a přitom praktické. Unás je to naopak. Vjíždím na místní náměsti moderní. Úplně mne vtáhlo. Je 9.6. chladno a všude otevřené před zahrádky, cukráren a restaurací. Lidé si v nich v teplém oblečení vychutnávají volně chvíle a debatují. Také si sedám a dávám si turka. Mám obavu, že tady v centru bude drahší. Jídelní lístek mě vyvádí z omylu. Několikrát jsem měl kafe za stejnou cenu v méně aktraktivních místech. Přidávám si zákusek. Musím seuž odměnit. Je konec poutě. Pokud bych spěchal dnes bych jistě dojel večer do Kodaně.

Blíží se večer. Jsem zvědavý co mě dneska čeká. Jedno spaní u dětí, pak pan se psy. Zajíždím za vesnici kde se kříží cesta a vysoké napětí. Našel jsem si místo poblíž většího stavení, je vrekonstrukci. Jen nevím zda některé křídlo není obydlené dělníky. Dělí mě od stavení asi 100kroků. Mezi námi je udržovaná okrasná zahrada, plná květin, keřů a stromů. Také tu jsou drobné okrasné mini stavby. Po čerstvě posekaný trávník. Za hordně košatým keřem sedím a čekám až se bude smrákat. Z cest je na mne vidět. Nechci zbytečně pobuřovat. I dnes mám najeto víc než jsem chtěl. Mpřipravuji se na to, že budu muset v autocampu u hlavního města přespat o jednu noc více. Je to u moře a tak si myslím, že si to vychutnám. Usínám. V noci jsem zaslech štěkot buť psa nebo srnce. Uř mne to nevzrušuje a spím dál.