11.11.2022  7.Pouť kolem řeky Wisly 1200 km

Tektokrát jsem si vybral jízdu kolem polské řeky Wisly. Je pozdní podzimní a sváteční den. Slunečné počasí vyzývalo k vyjížďkam. Vyrážím v 8 hodin a po několika metrech jsem u Zábawy, hezká hospoda. Za hostincem se napojuji na cyklostezku č. 10. Kde se setkávám s prvním z dvojice mužů, kteří mě chtějí vyprovodit do Polska. Věděl jsem o chystaném doprovodu z naši společné facebookové konverzace. Po krátkém seznámení se společně vydáváme směrem na Bystřici nad Olší. Já se sžívám se svou zátěží na předním kole koloběžky. Váha věci na zimu je okolo 30 kg. Přitom po očku sleduji běžícího tatínka Radima s batoletem v kočárku. Dítě vypadá v pohodě a tatínek určitě takto neběží poprvé. Cesta při debatě ubáhá rychle. Blíží se Bystřice, naproti nám jede Rosťa na koloběžce. I tentokrát je to domluvené. Jen s Rosťou se znám. Poseděli jsme spolu u nás na chatce, také jsme spolu jeli hodinu po třineckém sportovním stadionu a jeho oválu pro jezdce na kolečkových bruslích. Můj doprovod se po krátkém společném rozhovoru mění. S Rosťou se vydáváme na hranice s Polskem. Po cestě do Bukovce se několikrát zastavujeme a Rosťa pořizuje fotky, jak podzímní krajiny tak i mé. Několikrát na kus cesty přebere mou kolobku a já si užívám jízdu na jeho koloběžce. Pomalu stoupáme a na Polské straně už je to pořádný krpál i pro Rosťu. Jede se mnou až na kopec Kubalonku. Je to nejvyšší bod na mé pouti. Jedeme na pohodu. Cítím, že budu mít zpoždění. Je mi však dobře a tak času nevěnuji pozornost. Cvaká fotoaparát a přichází chvíle loučení. Zůstávám sám. V hlavě si procházím vše co mne dneska čeká. Pomalu se rozjíždím. Cesta vede k přehradě. U hráze jsem chtěl zastavit a udělat pár fotek. Jenže v Polsku je svátek svatého Martina. Rodiny s dětmi využívájí počasí a zaplnili cestičku na hrází. Nezastavuji. Raději jedu dál a za chvíli jsem již dole a poprvé vidím v povzdáli tok řeky Wisly. Provoz na cestě i cyklostezce houstne. Vjíždím do rekreačního města Wisla. Promenáda byla plná lidí a ještě stánků. Pak již vše zbalí a ve Wisle skončí turistická sezona. Je tu také populární skokanský můstek. Několikrát do roka tu jsou mezinárodní závody. Zajímavostí je, že před závody se musí postavit skokanům dojezd, a skokanské zázemí. Je toho hodně na postavení. Naivně si myslím, že když před týdnem byly televizní závody se světovou špičkou, ještě najdu i dojezd. Ale ten byl již složeny a někam odvezen. Hned po dopadu, jezdí vlak a vede hlavní silniční tah městem. Nevidím nic, jsem zklamaný a tak pokračuji dál. Jedu pro mne známe cyklostezce do Ustroňe a dál do Skočowa.

Není tomu ani rok, co jsem se vydal na koloběžce na kopec Čantoryje 975m a zkratkou mě vlastní, jsem se vydal z kopce dolů do Wisly. Jenže mapy mě navigovaly místy, kde jen stěží kdo chodí pěšky, natož jezdí. Kamenné pole asi 3m široké lemované křovinami. Sváh tak strmý, že i když jsem vedl koloběžku v kamení, ta se rozjižděla, i když jsem držel brzdy. Tak, že jsem se několikrát vezl po zadku než se mi podařilo srovnat s koloběžkou. Trochu potlučený jsem se dostal na samý okraj města kde stojí obchoďák Lidl. Vydal jsem se po cyklostezce Ustroň, Skočow, Polský Těšín a Český Těšín. Skončil jsem v Třinci.

Také si kontroluji čas. Všechny poutě zatím byly v období kdy se světlo ve dnech prodlužovalo. Nebo bylo dostatečně dlouho vidět. Tentokrát je to naopak. Musím se stím srovnat a cestu si upravit tak abych dojížděl do cíle vždy za světla, nebo aspoň za šera. Jde se mi dobře, čas mám také dobrý. Do Skočowa mi zbývá asi 7 km. Najednou předemnou končí cyklostezka. Očividně ji odstranili aby ji na jaře mohli v délce asi 5 km postavit novou. Snaží se v tomto rekreačním kraji vytvářet chodníky a cyklostezky. Najednou pohoda skončila. Ozval se mi nosič. Rychla oprava a procházím celou cestu pěšky.

Blíží se večer a cítím, že nosič není v pohodě. Rychle projíždím město Skočow a začínám kolem stezky hledat místo kde bych mohl postavit stan. Asi 8 km za městem, nacházím malý lesík vedle rodinného domku. Stojí tam altánek. Přistavuji své Sluníčko a koukám jak se tu ubytovat. Je tu svinčik, tak vše řeším tím, že jdu k domku a snažím se s majitelem domluvit zda mu nebude vadit, že u altánku budu spát. Za chvíli se otevírají dveře a z nich na mne koukne pán. Je o dost starší jak já. Chvíle nervozity je ta tam. Dovídám se co potřebuji a již vím i věk pána. 90let. Je čiperný. Vracím se a stavím stan. Za chvíli děda přichází se svým vrstevníkem. Jak se dovídám, kamarádi spolu již od školy. Donesli mi čaj a strašně se divili mému počínání. Netrvá dlouho a jsem zase sám. V klidu za dohledu hvězd, které mi svítily na stavění se ukládám ke spánku. Usínám spokojený, ale hlavě mi hlodá malá myška nejistoty, ta mi naznačuje, že nosič neví v pohodě. Než usnu plánují co sním budu zítra dělat. Ještě během dne jsem měl telefonát. Ozval se mi redaktor rádia Katowice a chtěl se mnou uskutečnit rozhovor. Dohodli jsem se na podvečerní čas ve Skočowě. U města mi volal, že mu to nevychází a prý se ukáže ráno. Pokud mu pošlu souřadnice místa kde budu spát tak ráno v 7.30 hod za mnou přijde. Jsem zvykly na ledaco a většinou to konči nezájmem druhé strany. O to víc jsem se těšil na ráno. Noc byla v pohodě a i když teplota byla na bodu mrazu, mě zima nebylo.

Po zkušenostech, vím co musím mít pro toto roční období sebou. Problém je ten, že pak je přetížuji nosič. Nechci mít na zádech batoh. Hodně se potím a věci ve vnitř by mohly navlhnout. Jinak batoh mě při jízdě neomezuje. Mám už ranní rituál pro vstávání. Pravidelně se budím kolem 6 ranní. Pomalu přemýšlím nad tím co mne čeká. Vystrkuji ruce ze spacáku až nakonec z něj vylezu celý. Hned si ho zbalím a pak nafukovací karimatku. Je to super zařízení. Pohodlnější než klasická. Také nezabere tolik místa. Mám plachtu na krytí stavebního materiálu a na tom pak stan. Dále pak postupně balím mezi tím si dělám čas na snídaní. Nakonec už vše vytahuji, ze stanu. Věci se mi vejdou do dvou brašen připevněných na cyklo nosič na předním kole. Po zavěšení na boční části nosiče, na střed nosiče pak ukládám plachtu a stan. Jsem zbalený a mohu vyrazit a to většinou v 8 hodin.

Tentokrát ale po zbalení věci nechávám stan stát a začínám řešit nosič. Netrvá dlouho a redaktor rádia Katowice, Szymon Piotr Brandys. mne objevuje. Je překvapen co vidí. Asi měl prochu jiné představy o nocování člověka v mém věku. Pomáhá mi během rozhovoru, ten se mnou vede i při úpravě nosiče. No moc mi to nepomohlo. Jak jsem se věnoval rozhovoru, tak jsem se nesoustředil na nosič. Ten jsem jen odbyl. Příjemný rozhovor byl u konce a tak se rozcházíme za svými povinostmi. Já vyážím tentokrát až v 10.30 hod, Věděl jsem, že to do tmy nestihnu do města Oswětin. Také začínají podzímní mlhy a tím pádem snížená viditelnost. Po 12 hodině se rozplynou a je hezky. Jenže mě ještě v tento podzimní den čekaly dvě úpravy nosiče. Přesto jsem kilometry dodržel a i místo na spaní, hledal jsem po krátkém občerstvení na čerpací stanici. V 18.30 hodin se chystám na druhou noc pod stanem. Také jedu první kilometry po ochranném valu řeky. Chytla mě večerní mlha a tak nepřemýšlím a sjíždím polní cestou pod ochranný val. První trošku rovný terén je můj. Byl to problém. Louka vede k řece a tak není udržovaná. Je po kolena vysoká. Očividně je rejdištěm divé zvěře. Ale to jsem ještě netušil. Po 20 hodině zalézám a snažím se usnout. Najdnou kousek od stanu slyším štěkot. Jde o srnce. Cítím, že je asi na mne naštvaný. Štěkot neslyším na pouti poprvé. Na cestách se sním setkávám. Tentokrát byl pořádně agresivní, bylo slyšet jak svými kopýtky, mačká vysokou trávu ve které jsem si ustlal. Po nějakem čase ho to přestalo bavit a odkráčel. Byl jsem přitom v klidu. Věděl jsem, že srnčí má říjí v záři a tak už by mě neměl mít za soka. Usínám. Nad ránem asi ve 4 hodiny se hororová scéna opakuje, zastihuje mě rozespalého, vše jsem vnímal trochu jinak. Po chvíl je klid. Než znovu usnu přemýšlím co s nosičem dál. Zdá se, že nosič je má noční můra. Můj budík, uloženy v hlavě mě probouzí v 6 hodin. Opakuji svůj rituál z minulého rána. Sbaleno vystrkuji hlavu ze stanu a nic nevidím. Mlha a sní z nebe kape lhko. Honem balím mokrý stan a hledám kudy dál. Cestičku na ochraný val, jsem našel. Ať se koukám jak sekoukám v mlze jsem toho moc neviděl, jen tak na pět kroků. Den trávím jízdou po ochranném valu, vede po něm asfaltová cesta a jede se mí dobře. Musím si s přetíženou koloběžkou vybírat cesty. Po půl dnu jízdy mám obavy, že další cesta bude nezáživná. Mlha je celý den. A vlhko je také celý den. Vím, že budu spát v teple na hostelu v Krakowě.

Příjíždím ke Krakowu a setkávám se zajímavými cihlovými stavbami, je to třeba rozsáhly areál kláštera ve kterém je dnes nějaká instituce. Nemám čas na bližší prozkoumávání. Jedu po Krakowském nábřeží okupovaném spoustou lidí. Hostel, je pro mne složité ubytování. Po zazvonění se sice otevřela brána ale nikdo se ozval. Nevěděl jsem kudy kam. Všechny dveře na kartu, tu jsem neměl. Když jsem vyčerpal všechny možnosti jak se propracoval do pokoje kde mám zaplacené dvě noci, musel jsem nakonec použít přítelkyni na telefonu. Je to má žena Eva. Snaží se po telefonu kontaktovat s ubytovatelem. Zjišťujeme, že tady se mluví jen anglicky. Po troše námahy jsem na pokoji kde spím s dalšími 5 lidmi. Něco jak albergo při cestě Svatojakubské poutě do Santiága de Compostela, kterou jsme na podzim 2021 absolvovali s Evou.

Vše již probíhá v pohodě.

14.11. Mám den volna a tak se vydávám lovit kešky. Večer zjišťuji, že jsem ulovil jen 5 kousků. S prohlídkou Krakowa jsem spokojený. Hlavně jsem chtěl vidět různá zákoutí, do kterých turisti nechodí. Našel jsem několik míst, kde se mi líbilo. Večer ještě dotahuji šrouby na nosiči a tím i kontroluji stav koloběžky.

15.11. za dušičkového počasí vyrážím dál. Padá na mě stále více vody z mraků valicích se nade mnou. Zatím jsem v klidu. Mám na výměnu, další 2 páry suchého oblečení. Během dne zjišťuji, že při podzimním počasí je kolem řeky snížená viditelnost. Jet po ochranném valu začíná být stále více nezáživné. Navíc na kvalitní cyklostezce, není ani kde si posedět, raději bez odpočinku jedu dál. Začínám být rozlazený. Přemýšlím zda to má ještě cenu pokračovat. Prší mi za krk a není skoro nic vidět. Protože jsem narozený ve znamení býka, pokračuji dál. Dojíždím před městečko Opatowiec. V okolí samá pole. Po levé straně jsem zahlédl, pár metrů křovin. Začíná být tma, jsem pořádně provlhlý. Ještě, že mám na další den suché oblečení v brašnách. To už tlačím kolobku mezi poly. Vede tu cesta pro zemědělskou techniku. Zachvíli vidím, že se tu moc tábořit nedá. Je to násep všeho možného zarostlé travou a křovinmi. Mám nafukovací karimatku, mohu si tak dovolit nějakou tu nerovnost. Od klasické ji dokáže nafukovací dorovnat. Stavím stan 1m x 2m. Asi 50-70 cm od cesty. Vše jde rychle. Blaženě využívám suchého oblečení, tak mne ukolébavají bubnující kapky deště, na stan a nechávájí mou maličkost v klidu. Jo v klidu. Ha, najednou slyším hukot motorů, stan je zalitý světlem leflektorů. Přemýšlím, přejede mě nebo mine. Uspokojuji se tím, že těch 70 cm přece jen trochu víš nad cestou mne ochrání. No jak se mi asi od výfuku, začal vlnit stan, smrskl jsem se na dětskou velikost, tlačil se ke vzdálenější straně od cesty. Hurá projel v pohodě. Usínám ale najednou se vše opakuje z opačné strany. Nyní počítám stím, že už mě viděl a dá si pozor. Stále dopadajíci kapky deště na stan, ty mne brzy uspaly.

16.11. Zase prší. Musím měnit zažitý rituál. Snažím se být co nejdéle suchý. Více jak 100m polní cestou mě poznamenává. Na cestě zanechávám na krátko hliněnou stopu. Zastavuji se na čerpací stanici v Opatowiec. Využívám pohostinosti a za 30 kč si dávám dobrého turka, a 30 kč bagetu. Hned je mi lépe. Záhy se znovu vydávám do deštivého dne. Naštěstí nejdé u silný déšť, o vytrvalé jemné kropení, které ale leze pod kůží. Začíná se mi blokovat mobil. Koukám, že mobil je choulostivější jak já. Stále častěji musím sundávat rukvice abych ho znovu a znovu udržel v provozu. Zjišťuji, že mohu zimní rukavice kroutit a docela hezky z nich teče voda. Budu muset vymyslet nějakou ochranu mobilu, přes kterou je vidět. Ta kterou používám se brzy zarosí a nevidím nic. Den o ničem končím ve městě Polaniec. Spíše na jeho začátku. Zastavuji na čerpací stanici, pro turka a bagetu, větší výběr tu není. Mezi tím se personálu ptám zda je možné někde sehnat nocleh. Chvíli se mezi sebou domlouvají a pumpařka zvedá telefon. Za chvíli vím kam se mám obrátit. V tu chvíli jsem měl rád celé Polsko. Je to na dohled od čerpací stanice. Když mě v Kebbabu personál zpatřil, bylo mu jasné co potřebuji. Začali se telefonicky domlouvát s vedoucí. Totiž ubytovávájí jen v sezonu. Chvíli se poseďte a za chvíli bude pokoj přichystán. Je to super, dávám si nějaké občerstvení, pak už jsem odveden na poschodí, do skromného pokojíčku. Má vše co je zapotřebí. Jen jedno tu schází teplý radiátor. Dávám si teplou sprchu. Asi ve 22 hodiny začínám být radiátor teplý. Honem si dávám sušit co se dá. Po dvou hodinách si chci věci otočit a zjišťuji, že je studený. Smůla budu dál mokrý. Spal jsem jak v bavlce, jen ťukot kapek na střešní okno mne znepokojoval. Zjištuji, že mi začíná opuchat pravé zápěstí ruky. Časté sundávání rukavice, jak k foceni tak nahozeni navigace, dělá své.

17.11. balím a dávám mokré věci zpátky do brašen. Trochu suchší věci pak na sebe. Ještě, že nemrzne. Již dopoledne se počasí mění. Začíná foukat silnější studený vítr, proti mně. Cítim tak větší hlad. Není čas si na něj zvyknout. V mobilu vidím, že teplota je těsně pod bodem mrazu. Jezdím v nátělníku, teplé triko s dlouhým rukávem a dres. Dnes již přidávám i bundu. Né, že by mě bylo zima ale abych se neprochladil. Naštěstí vím, že když urazím svých 60 km budu spát v teple. Už se nedržím ochraného valu řeky Wisly, ale jedu po dědinách. Jsem sice vystavený sprškám od aut, je to lepší než nic nevidět a být také mokrý. Občas se stavím na čerpaci stanici ohřát. Tmavá obloha, mne neustále zásobuje vodou, pomalu se měnící déšť ve snih. Z cesty toho moc nevidím a ani už nevnímám. Vesnice stejné, je více zchátralých budov, tím jak se člověk dostává dál od města. Za světla se dostávám na ubytovnu a jsem zmrzlý jak rampouch. To díky tomu, že nemám již suché oblečení. Pokojíček z osmdesátých let, si zaslouži rekonstrukci. Sprcha a záchod na chodbě. Přesto před 30 lety to byl asi super hotel. Pokoje a pokojíčky v patře, ve sklepě restaurace, kde se vydávají věčeře a snídaně, jen pro ubytované. Ano, jde o dělnickou ubytovnu. Působivá stavba jak z dob 1980. Je tu slyšet i ukrajinština. Samozřejmě i tu se netopí. Ruka opuchlá tak, že je problém ji dostat do rukavice. Bez toho v tomto počasí nemá smysl pokračovat. Vše vyřeší telefonát s mou ženou a přibývajícími názory na facebooku, abych pouť přerušit. Nakonec hlásím přerušení poutě. Mám to už ale kousek do Waršawy, tu mě čekají koloběžkáři. Polsky Hulaj noga klub. Kousek za hlavním městem Polska se hlásili další lidé kteří se mnou chtěli jet kus cesty. Musím je zklamat. A věřit, že i v příštím roce budou mít stejnou chuť jak nyní. Jedu na kolobrndě, na vlakové nádraží a chci vyhledat vlakové spojení domů. Město Tarnobreg má sice velké nádraží, jenže je celé uzavřené a jen na peroně cedulka s odjezdy vlaků. Vracím se zpátky v době kdy se podávají večeře. Tu sice nemám objednanou ale dostal jsem možnost dokonce si z jídelničku vybrat. Zazdil jsem to Žiweckým pivem a šel si lehnou. Co se mi honilo hlavou si ani nepřejte vědět. Přece to nevzdám. Už jsem se rozhodl. V hlavě se mi rodil plán jak na jaře pouť dokončit. Přesto jsem byl sám ze sebe sklamaný. Všiml jsem si, že zapnuli topení. Ale i zde po krátké době topení vypli. Musím přiznat, že při mém příjezdu v pokoji bylo dobře. Jenže mé mokré oblečení zarosilo i okna.

18.11. se probouzím a venkovní teplota -4 stupně. Všude leží námraza. Poprvé jsem uznal, že dělám dobře když pouť kolem řeky Wisly přerušuji. Brzy jsem musel ubytovnu opustit, Tak jsem se jak bezdomovec potloukal městem a ohříval se tu v obchoďáku, tu na čerpací stanici. Všude je vidět, že město bylo hodně průmysloé. Je to několik středních škol. Nakonec jsem se dočkal tíženého vlaku. Naštěstí stejně jak ve Skandinávií tak i v Polsku na čerpacích stanicích jsou slušné ceny jen o málo vyšší než v obchodě. U nás je to velký rozdíl. Je to myšlením lidí. V těchto státech lidé věří, že budou čerpačku provozovat třeba 30 let. U nás je to jinak honem nahrabat a předat jiným. Nemáme vžitý vstah k majetku. Vlakové nádraží v Tarnobrzegu je vzpomínkou na bohatou minulost města. Tradiční velká nádražní budova je patrová a několik desítek metrů dlouhá. Trochu mi stavbou připomínalo nádraží v Českém Těšíně. Našel jste tu od odbavovny a úschovny i restauraci, toalety a zázemí pro personál. To vše je dnes uzamčené a tam kde se někdo již pokoušel násilím dostat, jsou dané dřevotřískové plotny. Tabule s odjezdy vlaků, objemi směry, jak na nejzapadlejší vesnické zástavce. Po několika hodinách jsem ve vlaku. Za chvíli vystupuji. Mám si koupit jízdenku dál a přestoupit. Vestibul přestupové stanice už je příjemný a má vše co cizinec potřebuje. Jízdenka koupená a vydávám se hledat odkud vlak do Bohumína jede. Naložena koloběžka se nedá dostávat po schodech a do podchodu. Hledám po čichu výtah. Sjíždím a v podchodu nacházím 2 nástupiště. Z Česka obvykle cedule ukazující v kolik a kam jede vlak, tady nenajdeš. Výtahem na nástupiště a najednou předemnou stojí vlak ale nikde není zmínka odkud a kam jede. Mezitím mým pátráním, vlak odjel. Na posledním odjíždějícím vagoně jsem zahlédl ceduli Bohumín. Tak znovu do vestibulu a hledat kudy kam. Rychlík co mi ujel, byl v ten den poslední. Našel jsem osobák jen do Bielsko Biela. Je to 40 km od domova. Jsou dvě možnosti. Přespat ve staně. Nebo zavolat kamarádovi na telefonu. Teda mé ženě Evě. Jestli by pro mne mohla s Gabčou přijet. Vyhrává druhá varianta. Přece jenom se mi ve zmrzlé krajině nechce spát, když jsem tak blízko domova. 22.30. hod jsem na vlakového nádraží Bielsko Biela. vystupuji, ve tmě vidím mávající ženy. Hurá, krajina domů už je pod námrazou. O půl noci jsem v postýlce. Nezbývá než se na jaře, na pouť kolem Wisly vrátit a dokončit.

2023 Přes zimu jsem toho moc nenajezdil. Stále jsem měl problémy s tělem. Drobné ale nepříjemné. Zřejmě po rehabilitaci. Najezdil jsem asi 500km.

6.5. Eva mě zavezla na start. Kde jsem na podzim přerušil svoupouť asi po 380 km kolem řeky Wisly. Nejdelší řeka v Polsku je dlouhá po cestičkách asi 1200km

Společné jsme přespali ve stejné ubytovně, kde jsem přerušil pouť. Ráno po snídaní vyrážíme každý svým směrem. Ale ještě před rozloučením mě Eva vyfotila. Opouštím město Tarnobreg, ještě dlouho míjím jeho okrajové čtvrtě. Uvědomuji si jak velké to město v době své slávy bylo. Pomalu se rozjíždím. Jede se mi lépe než na podzim. Je poznat, že den je delší. U Wisly u mostu je velky bazar, všeho na co jsi člověk vzpomene. Kousek odbočuji abych si mohl vychutnat historickou část města Sandomierza. Na rozdíl od podzimu, nyní vjíždím do zemědělského kraje. Všude kolem cesty jsou dlouhé řady foliovníků. Dále zase kilometry ovocných stromů v květu. Některé sady jsou nadkryté netkanou látkou. Po 64 km přijíždím do Rybitwy na ubytování v rodiném domě upraveném na penzion.

7.5 den z Rybitwy do Pulawy. Nejdelší trasa za den s ubytováním. 83 km Dopoledne projíždím městem Opole Lubelskie, při průjezdu si všímám historického kola a fotím vedle něho svou koloběžku. Pro změnu v obci Pustelnia mají připomínku na úzkokolejnou železnici. Nákladní vagon na místě vlakové zástavky si fotím a jedu dál. O kousek dál si znovu fotím. Tentokrát již funkční trať. Ta tu je zachováná asi z důvodu blízkostí továrny. Je tu zástavka Nadwislanska kolejka Waskotorowa a provozuje Drezyny rowerove. Je to otevřený vagon kde jsou zabudované části kola. Každý šlape a převod pohání kola vagonu a ten se posunuje vpřed. Dnešní krajina je zase zemědělská a tentokrát jsou řady keřů rybizů a a angreštů. Tak si všímám fmelnic. Večer mám ubytování ve velkém průmyslovém městě Pulawy. Spím v paneláku, ten je přispůsoben ubytovně. Než jsem se dostal měl jsem problém se dostat do pokoje. Objednaný nocleh, nebyl zaplacený. Kartu ani peníze nebrali. V mobilech nějaká aplikace pro platbu ve všech hostelech firmy sídlici nějakých 200km od mého hostelu. Ani Eva na telefoně mi nemohla pomoci, nesehnala aplikaci na platbu. Stál jsem před čínžákem a čekal až někdo půjde. Pár lidí mi nevědělo jak mi pomoci. Až šel domů pán z práce Geodet. Dal jsem se snim do řeči. Vypadalo to, že i tentokrát neuspěji. Vytáhl jsem peníze a chtil jeho mobil a ukázal jsem mu aby si vzal peníze a z jeho mobilu zaplatil. Chvíli volal a pak řekl, že může. Dal jsem mu potřebný peníz a po chvilce jeho mobil vydal kod pro vstup do místnosti, dvě postele, sprcha, wc a koutek kuchňka. Byl jsem spokojený ale duševně vyčerpaný. Po vybalení se za pánem o patro níž zastavuji. Chci mu poděkovat. Nabídl mi kafe a hodili řeč. Dovídám se jeho příběh. Tento človíček s dobrým zaměstnáním se muel rozvést, žena ho oškubala o vše. Stal se sněho bezdomovec. Ale práce ho držele před pádem na samé dno. Během roku si uvědomil, že ve stejném městě, kde žije jeho bývalá žena nemůže žít. Upil by se k smrti. Firma mu pomohla tím, že má pobočku v tomto městě a pomohla mu najít ubytování. Žije tu již 3 roky, jedna plus kuchyňský koutek. Také mi ukázal projekt nového domu. Za rok by měl stavět. Dům je pokoj, 2 ložnice, kuchyň sociální místnost. Samozřejmě i místo na malou dílničku. Uvědomil jsem si co si musel prožít. Je oddivuhodné, že se z toho dokáže vzpamatovat. Za chvíli jsem už ale šel spát. 80Km mi dalo zabrat a dostat se do třetího patra bez výtahu, také nic moc. Koloběžku jsem mohl nechat dole přivázanou k zábradli. Skoro vše jsem si vzal na ubytování. Jen na rámu koloběžky dvě malé brašničky s nářadím, které se špatně sundávají zůstaly. Ráno jsem zjistit, že nějaký puberťák si vzal sadu imbusových klíčů. Nemuhu provádět potřebné opravy stroje.

8.5.

Ráno jsem zjistil, že nějaký puberťák mi vzal imbusové klíče. V další vesnici, jsem narazil na obchod, květiny a součástky na kolo. Chvíli jsem zíral ale nakonec jsem vstoupil. Záplava květin a paní vázala kytici. Za kyticemi pod stropem jsem si všiml nových sedel na kola, kliky na kola atd... Byl jsem tedy dobře. Volně imbusy pani neměla. Vytáhla ale něco jak skládací nůž. Byl jsem v tranzu. Už dávno jsem si ho chtěl koupit. U nás 450 kč. V Polsku na naše 150 kč. Prodavačka mi řekla, abych si imbusy vyzkoušel. A už jsem jejich majitel . Dnes byl první slunečný den a to se jelo. Cestoval jsem po vesnicích. O super cenách psát nebudu. V několika vesnicích mají nové chodníky. To jsem koukal jak mají vyřešené vjezdy do dvorú. U nás je to nahorů a dolů. Myslel jsem na vozičkáře. Tady super. Nájezdy a sjezdy jsou pozvolné. Není třeba sílu na přejeti vjezdu do dvora. Pro naloženou kolobku super, bez otřesu. Viděl jsem i ženy s kočárky.

V minulosti Polsko muselo mít spousty různých železnic. Stejně jak na pouti Polském k moři a do Německa, tak i tentokrát se setkávám s různými zapomenutými železnicemi. Některé stanice jsou docela zachovalé a kolejiště taky. Po mnoha letech na nich není moc vidět devastaci. Některé části vedou v blízkosti dnešní železnice. Samozřejmě, že i tu jsou cyklostezky. Být většim fandou železnic, dělal bych pěši pouťe, po stopách staré železnice. Stálo by to za to.

Pokračuji v cestě dál. Změnila se krajina. Ještě včera zemědělská. Dnes jsem se dorazil do oblastí písku a borovicových lesů. Jen Wislu jsem viděl zdaleka. Budu stavit stan za obci Ruda Tarnowska. Jen musím počkat až se trochu setmí. Misto mám poblíž cyklostezky, každých pár metrů je cedule, zákaz táboření, stavěni stanů, bivakovaní a rozddělávání ohně. V minulosti jsem si všiml, že polská policie nebo jiný orgán, zákazy průběžně kontrolují. Čekám a před setměním začínají běhat lidé s čelovkami. Nakonec jsem se dočkal. Po cyklostezce jede policeini auto. Ještě chvíli čekám a když se nevrací rodělávám stan. Brzy usínám.

9.5. Je tu další den. Krajina se pozvolna vrací k zemědělství. Na polích přikrývají i kvetoucí jahody a jiné plodiny. Také už mají velké hlávky zelí. Průměr najetých kuilometrů za den je okolo 60km. Jsem zmožený a spokojený. Odpoledne se dostávám se do Campu WAWA u Warszawy. Vodáků ráj a hlavně tu mají WiFi. Strávím tu dvě noci. Snad si odpočinu. Nevím zda je to ten správný výraz. Dešvně bych nejraději pokračoval. Vím, že musím odpočinout. Stavím stan. Bar nabízí hodně drahé produkty. Přesto si dávám, kafe a pivo. Fouká silný vítr, stan je chráněný mezi stromy, tvoří tak kryt.                                                                                                                                10.5. Nechce se mi vstávat, když nikam nemusím ale musím musím do obchodu. Vítr je stále silný. Po nákupu se vracím k jezeru. Přesto si dělám krátký výjezd k Warszawě. Jen si trochu trhnout. Nakonec vše ruším, lovím kešky jen v okolí campu. Nechce se mi zápasit s větrem. Je vidět, že jsem jarní trénink podcenil. Chtěl jsem se také osprchovat a zišťuji, že jsou na druhé straně u parkoviště karavanu. Asi podle mistní zkušenosti. Vodní lyžaři v neoprenu už řádí na cvičném lanu. Je to krásná podívana. Škoda, že mám rýmečku. Hned bych si to šel vyzkoušel. Nabídka by byla. Vždy jsem jim záviděl, navijak je super vynález. Musím se učit být v klidu. Posedávám i když bych rád někam vyrazil. V campu mě drží vítr. Bez mého stroje, pěšky se mi nikam nechce. Stím se těžko smiřuji.

11.5. Ráno to se mnou trhá. Vyrážim přes hlavní město Polska. Cyklostezka mě vede jen po jedné z hlavních cest. Jedná se o průjezdní komunikaci. Několik proudů oběmi směry. Na stezce městem, mě zastavuje cyklista a říká, že zná koloběžkáře který jezdí do Afriky a píše knížky. Dohodli jsme na tom, že jde o Dominika. Neznámy mě ještě vyfotil mým mobilem. Pak se rozcházíme, on spěchá do práce. Z informací kamarádů vím, že ve Waršawě toho moc zajímavého není. Já mám dneska ještě dalekou cestu. Ještě jedu kolem vojenského musea. To už jsem ale pomalu za městem. Nyní jsem asi 30km za hlavním městem. Dostávám se do úzkých. Cesta zrušena a všude pracovní stroje. Několik kilometrů se dostávám obklopeny blátem a hlínou. Myslel jsem si jako blbý Čech, že se někudy dostanu dál a nehleděl jsem na značky, ty mě mohly včas přesměrovat. Tak se motám a ztrácím čas. Na konec se mi daří dostat na další cestu. Začíná tu kroužit spousty mušek, to bude záhul. Chtěl bych jet každý den o 5km víc abych se dostal v dobrém čase do krásného města Toruň. Stavím stan. Ukrývám se tak i před dotěrným hmyzem.

12.5. Dnes se mi jede dobře. Vítr se mnou laškuje. Zkoušel to ze všech stran. Nakonec se rozhodl, že mi teda pomůže. Hnal mě vpřed. Dnešní jízda byla venkovská, všechny druhy cest a doů, daleko od mé cyklostezky. Všiml jsem si v Kromnowe oploceného resortu pro rekreaci lidí. Asi pro bohatší. Vidím v každé vesnici nějaký malý obchůdek. Buť jsou majitelé domů, nebo malé obchodní řetězce. Na poutích Polskem se stímto setkávám pravidelně. Docela se mi tomlouvá, já tak vídím jak vkterém kraji to mají. A rád nakupuji. Také často tu mají kavamaty. Při placení u pokladny, řekneš jaké kafe chceš a nákup s turkem zaplatíš. Pak jdeš ke stroji ten tě nechá si nabrat. Jak jsem se učil ovládat automat, zkoušel jsem po příchodu do obchodu přímo si načepovat a nešlo to. Od minulé poutě podražili. Turek 2 zloté. Většina má venku posezení, je možnost si při konzumaci jídla odpočinout. Ceny jsou dobré. Sortiment je sice slabší ale pro domorodce dostačujicí. Maso, uzeniny, mražené věci, ryby, síry, pečivo, mouka, nudle, rýže atd. Zelenina a drogerie nesmí chybět. Jel jsem krajem kde jen občas jezdil autobus, nebyly tam zastávky, kde bych v klidu poseděl, pojedl či se jen napil. Navečer jsem si našel místo pro stan v dědině, místo kde mají myslivci posed. Na jednu stranu louky, pole a les. Na druhé straně domy a vesnice. Dost nezvykla kombinace. Musím počkat až se začíne stmívat. Docela je v domcích rušno, sekačka, pila na dřevo, traktor a kdo ví co ještě jsem slyšel. Nakonec stavím stan abrzy usínám. Noc je klidná.

13.5. Zajímavé datum. Rozhodl jsem se, že se překonám a potáhnu to co nejdál. Takže jsem v 15 hod měl najeto asi 71 km. Dnes jsem jel ropným městem Wloclawek. Město s řadou hezkých památek. Je to sice příjemné město, na konci se jede 10 km kolem ropné fabriky. Ty smrady, samé kolejiště a tak nebylo se na co dívat. Dneska jsem si několikrát všiml, že Wisla v některých místech je tak široká, že si turista může myslet, že jde o jezero. V hlavě se mi ale honí, že zítra mne v Toruni čeká sprcha, postel a kamarád. Dnes ještě ale budu spát u vesnice a tak musím stavět stan až se začne stmívat. Nakonec po polní cestě dorazim do míst kde jsem schovaný a přitom blízko u lidí. Stavím a brzy usínám.

14.5.

Dnešní den byla oddychovka 44km jenže hlava už toho měla dost. Naplánoval jsem si, že to do 13hod, musím dát. Pak si dám delší pauzu v přijemném prostředí. Toruň je velké a hezké město, plné turistů. Mezi tím mi napsal polský kamarád Mirosław Gliszczyński, že když to stihnu, počká. Domů pojede o chvíli pozdějí. Nakonec vše dobře dopadlo. Stačil jsem se ubytovat. Jenže každý jsme mluvili o jiném náměstí, kde se máme setkat. Nakonec to klaplo. Společně s Mirkovým kamarádem jsme poseděli. Nakonec se mnou oba strávili více času než se plánovalo. Mirek, to má daleko domů až ke Katowicím. Děkuji Mirkovi, žes na mne počkal. Měl toho po dvou dnech závodění dost a musel být dobře unavený. Ještě jako řidič Když jsem zůstal sám uvědomuji si jak se mi blíži konec, cesty kolem řeky Wisly. Zažil jsem její počátek, kdy z přehrady nad městem Wisla vyteká. Do přehrady z hor tekou dvě malé Wieselky. Nyní když mi zbývá nějakých 250km do Gdaňska, vidím jak velká řeka je. Jsem rád, že jsem si mohl pouť vychutnat. Vím, že pro vodáky je to kafe. Pro mnohé dlouhá cesta po rovině. Všechno je fakt. Já to věděl již při plánování trasy. Viděl jsem jak se mění zemědělstvi, krajina plná písku a borovicových hájů. Zajimavé je, že na rovině je problém stavět stan. Né, že by to bylo zakázané. Kromě ohňů se může na mnohých místech klidně přespat pod širákem či ve stanu. Zádrhel je v tom, že než se sadí les, v bývalém se vyberou pařezy. Pak se celá plocha zorá. Jenže jak když sadíte do řádku brambory. Brázdy jsou hlubší. Ale u baráku když vás nechají stavět stan, tak je rovina. Jsou oblasti, kde si lidé staví domy dál od cesty. Za den je člověk rád jak najde dva obchůdky. Samo, něco jiného, jak jedete autem na motorce či na kole.

15.5.

Je pondělí a prší. Zato neděle byla jak zmalovaná. Krasné počasí, plno lidí a tak to ve městě má být. Na zmrzlinu nekonečné fronty. Krásné setkání s kamarádem Mirkem. Dnešní ráno jak jsem tušil, pršelo. Tak se mi nic nechtělo. Při opouštění Toruně míjím sportoviště a velký fotbalový stadion. Stále poprcha nebo prší. Jedu po cyklotrase podél hlavní cesty. Ale na tolik daleko, že auta projíždějící kalužemi na mne nedostřiknou. Krajina je příjemnější. Sem tam nějaká vyvýšenina a tak krajina je krásná. Pohledy na lesy, louky a pahorky je příjemné i když je škaredě. .

Ubytováni mám ve městě Bydgoszcz na Hostelu v ulici Igrzyskowa 10a. Kde mí má žena našla přijemné zázemi. Při vstupu mne oslovil přijemny personál a napohled je tu čisto a pořádek. Hezké sociální zázemí. Malá ale super kuchyňka. Za mne 1. Nevím jak to vypadá v sezónu ale do nejbližšiho obchůdku mám max 300m.

Dnešních 40km bylo akorát a musím jezdit pomaleji. Žena říká, že se mám šetřit, není mi již 18.

16.5. Ráno si přivstanu. Přitom jsem mohl klidně hodinku poležet. Ráno jsem si všiml zajímavosti ve městě. Kde jezdí tramvaje a autobusy. Jak vyjíždím už je dopolední klid. Vypadalo to jako by po 9 hodině byl zákaz jízdy aut. Také jsem si vychutnával desítky kilometrů cyklostezek. Kolem cesty asfaltový povrch, zachvíli přišel les a stezka byla hlíněná. Dobře sjízdná i pro naloženou koloběžku asi 39kg s nákladem. Bylo to přijemné a na víc byla krajina zvlněna. Po 12 hodině jsem viděl jak Autobus jedoucí proti mě, zastavuje na zástavce. Vystupuje clověk ve žluté vestě a po pokynutí řidiče vešel do vozovky. Po jeho boku přešla jedná žačka, na druhou stranu. Pak človíček vešel do autobusu a ten pokračoval s dalšími dětmi dál. Super.

Kolem cesty je hodně zeleně a zvlněné krajiny a to mi vléva novou energii do žil. Po 58km jsem skončil v dalším hezkém ubytovacím zařízeni. Ve městě Grudziads. Malá místnost je doplněna sprchou a WC. Hezké prostředí.

17.5. Blížím se k cíli a tak jedu naposledy přes 65km. Nyní mi zbývá na poslední dva dny 100km. S jedním převozem přes řeku Wislu u moře. 

Má žena Eva, by mohla vyprávět. Pak už hybaj do Gdaňska. Ale ještě zítra to bude hustý. Cesta je v pohodě jen ten silnej vítr je fuj. Navíc neřád fuči proti mě. Dopoledne jsem měl na cestě příjemné zpestření. Zastavil jsem u klasické vesnického obchůdku, že si dokoupím jídlo a vodu. Stojim u pultu a všímám si jak mě lidi pozoruji. Když jsem opustil obchod, dva lidé přišli za mnou. Chtěli se semnou vyfotit a přitom mi věnovali pečivo a pivo. Po focení jsem si na sluníčku sedl a pečivo s pivem spořádal.

Začínám vidět polská auta s vlaječkami. Asi začíná hokej. Zatimco při loňské části cesty kolem Wisly se dalo jet po ochranném valu v těchto končinách je to většinou jinak. Jasně, viděno s hodně naloženou koloběžkou. Horák, nebo lehké kolo v pohodě. Je to nezpevněný povrch. Hrká to drncá, jen to nejede plynule. Vedou tu těsně pod valem asfaltečky po malých vesničkách. Tam je docela štěstí narazit na obchůdek. Většinou jedu otevřenou zemědělskou krajinou ve které není kde schovat stan. Když jsem si našel místo na spaní, přišlo další vzrůšo, Stan budu stavět u starého fotbalového hřiště. Je vidět, že tráva se kosí jednou do roka. Na okraji hřiště pokládám koloběžku a sedám na brašnu s spacákem a dalšími věcmi. Mám čas, rozhlížím se po okolí a hlavní cestou mezi vesnicemi. Najednou asi 50m odemne zastavuje auto. Řidič zůstává se sedět, myslím si, že telefonuje a pak se vrátí na cestu. Za chvíli ale za nim zastavuje další auto. Celkem tři chlapi a jedna žena, stojí u aut a koukají směrem na mne a pomalu se posunuji. Jedinou ústupovou cestou, je pro mne projet kolem nich. Ale zůstávaji kousek od aut. Za chvíli jsem pochopil, že se asi jedna o chystaní budoucích stavebních aktivit. Plány sice neměli, zato stále rukama něco v prostoru ukazovali a debatovali. Staré branky, vysoká tráva se ve větru smutně skláněla. Bylo to jako v divadle. Koukal jsem a snažil si představit o čem vedou řeč. Nakonec se vrací do aut. Jedno, co přijelo později a kde byli sami chlapi odjelo. Zůstala žena v autě a po chvíli odjela, opačným směrem jak auto první. Po chvilce jsem postavil stan. Za mnou je ochraný val a předemnou asi sto metrů cesta mezi vesnicemi. Po bocích v povzdálí rodimné domy s hospodářskými budovami, jak to na vesnicích je. V noci jsem zaslechl vzdálený štěkot srnce. Pomalu si na zvěř zvykám.

18.5.2023 Dnešní den už byl uvolněný. Spadl se mně kámen a tušil jsem, že to dám. Nyní mi pro zítřek zbývá 48km. S převozem přes Wislu. Na jiném místě jsem viděl bokem toku, přístaviště lodí a propusť, kterou je pouštěji do Wisly. Jak se blížím k moři začínají po ochraném valu cyklostezky i pro naložené stroje. Po cestě v jiných vesnicích vidím, dva historické stejné domy. Technický zajímavé stavby. Nasvědčuji o rozvíjí v kraji. Nyní oba stojí ve vesnicích, kde je řídká zástavba. Dřevěné hrázděné a cihlou doplněné domy, ukazují na bohatou minulost těchto obcí. Dnes jde vidět, že budovy přežívají. Po celé trase poutě vidím na spoutu místech, že s modernizaci krajiny, pomáhají dotace EU. Blízké moře dává prostor pro získávání turistů. Tak se vše co stojí za to opravuje. Se spaním v tomto krají je to vzrušující. Tentokrát si hledám spaní, kde na dohle všmi směry jsou jen pole. Těsně u pak polní cesty. Není prostor na stan. Chdím mezi poly jak tulák co hledá co by snědl. Samozřejmě, že jídla a pití mám dost. Zž mě to unavuje se courat od ničeho k ničemu. Zastavuji v místě kde se pozemky kříží je vytváří malý prostor pro stan. Ze skušenosti již vím, že zemědělci jezdí i v noci. Stavím tedy asi půl metru od hranice polní cesty. Musím si v noci dát pozor abych nespadl do kanálu. Ještě není tma a já mám postavený jen stan a další věci mám v brašnách. V povzdáli slyším hukot traktoru. Ze začátku tomu nevěnuji pozornost. Jsem přece mimo cestu. Hukot přechází v dunění, to už jsem zavětřil a pohled vrhl na kolos co se na mne řítil. Zhrozil jsem se. Kolos vedle zemědělských nádstavců pro postřik plochy, měl i nápravy navíc. Tudíš nemohl na cestu. Tu by celou zatarasil. Tak jel domů mezi poly. Ihned jsem se zoirentoval a viděl, že stan musí pryč. Kopulový stan jsem přemístil rychle a také zbytek věcí. Řidíč se řechtal. Zeptal jsem se zda pojede zpátky. Řekl mi, že si mohu stan dát zpátky. Vše je na původním místě a věci si už dávám na spaní. Najednou slyším auto. Přijíždí ke mně a statkář se nenápadně podíval na pole a pak se semnou dal do řeči. Bylo vidět, že se baví. Nechal mne v klidu.

19.5. poslední noc venku mám v klidu za sebou a mohu se věnovat dojezdu do cíle. Opouštím pole s řepkou, vyrážím k poslednímu dnu na trase. Po celém Polsku jsou spousty různých pomníčků. Některé uctívají padle z válek, jiné zase vzpomínají na mrtvé při pandemiich, či různých tragediich, spouta církevních pomníčku a nejen pomničků. Snažím se aspoň při jízdě jím věnovat pohled. Nejde se zastavovat a fotit. Trvalo by to věčnost. Již dávno jedu krajinou, plnou červených cihlových domů a kostelů. Moc se mi to líbí.

Přejíždím říčku Szkarpawa. Již tady mají most na zdvižení, pro loďky. Odpočívám u autobusové zástavky Przemyslaw, ta je celá z dřevotřísky. Naproti pozoruji novou řadovku rodiných domků. Odpočívá se v ní dobře. Už fičím dál k převozníkovi. Potřebuji se dostat přes řeku Wislu v Mikoszewo. Jsem konečně u moře. Na druhé straně bude brzy Gdaňsk. Na Fromu se stávám středem zájmu školních dětí. Učitelky si mě fotí s dětmi. Děti mi mávají na rozloučenou, jedou s převozníkem a několika auty a cyklisty zpátky. Popojíždím kousek a je cedule Gdaňsk. 

Toto místo znám / jeli jsme tu před lety autem/ je to ještě několik kilometrů na ubytování. Tímto pouť skončila s polovičním úspěchem. Přerušení poutě nebylo v plánu. Byla to jedna z viriant co se na podzim nabízela. Věděl jsem, že to v listopadu může dopadnout všeljak. Přesně jak v roce 2022 18.11. přišel sníh a mráz. I když spíše jen varování, že může být hůř.