Zimování aneb "S koloběžkou na cestách".
Zimování aneb S koloběžkou na cestách 1.
Přichází zima a já se probírám fotkami. Zjišťuji, že jsem u několika měl nejen slzu v oku. Protože nás čekají dlouhé zimní večery, s některými fotkami vás seznámím blíže.
První pouť 250 km a první noc.
Doma jsem přemýšlel, jakou koloběžku na poutě koupit.
Mohl jsem si koupit jinou? Ano, ale nostalgie vyhrála, ve své pubertě jsem jezdil na vandry do Sulovských skal Slovensko, při listování na internetu se mezi množstvím koloběžek ukázala koloběžka Sulov 26/20. Zatmění před očima a koloběžka byla doma. Špatný kup, nesedla mi. Ale nelituji, vezla mne spolehlivě, vedla mě k novým poznáním. Vždy jsem na vandry jezdil vlakem s uskou na zádech. Nyní si vše budu vozit na předním nosiči.
První pouť vedla přes Moravu 250 km. Vlastně nikdy jsem neměl trvalé bydliště mimo Moravu.
S koloběžkou dneska jezdí můj kamarád Laďa, má psa a tak se spolu prohání kolem Karviné. Já už mám další stroj, na moje poutě vhodný.
Zimování aneb "S koloběžkou na cestách 2."
Na podzimní 2020 druhou pouť jsem si koupil novou koloběžku. YEDOO S 26/20. Stačil jsem najezdit dost kilometrů abych jí mohl věřit. Lehčí, nižší nášlap, lépe ovladatelnou. Prostě o třídu lepší. Také jsem již věděl co mohu na cestě čekat.
Hned první den mne počasí potrápilo. Od hranice z Polskem do Babiččina údolí hodně pršelo, na víc byla silná mlha. Z kopců se valily po lesních cestách potoky s kamením. Asi nejprotivnější počasí na mých cestách. Pravidelně jsem musel čistit své optické brýle. Byly situace kdy jsem přejel lesní křižovatku a musel se pár kroků vrátit. Nejenže v lese bylo pološero a mlha, také proudy vody mi bránily rychlejšímu brzdění. Ve vodě tekly spousty hlíny a kamení. Eva mi při startu říkala počkej jeden den. Já říkal, že to dám. V jednom úseku se mi podařilo zastavit těsně před překvapenou srnou. Nečekali jsme takové setkání. Stáli jsme proti sobě a koukali na sebe. Asi na pět kroků. Srna pak udělala pár kroků a na okraji lesa zůstala stát. Koukala jak by viděla mimozemšťana. Pomalu jsem popošel, promočený na kost. Ještě pár ohlédnutí. Stále koukala za mnou. Za chvíli se lesy vytratily, přede mnou byla jen otevřená krajina, sem tam lidská obydlí. Za deště jsem sjížděl do Babiččina údolí. Vše opuštěné, jen jeden stánek nabízel turistům různé cinkrlátka. Grog, čaj a pivo nebylo. Projížděl jsem kolem skupiny asijských turistů choulících se pod deštníky. Cítil jsem jak se za mnou otáčí. Určitě takového exota neviděli. Na večer jsem dojel do Jaroměře. Posledních deset kilometrů byly mezi kamiony. Mile mě překvapilo, že řidiči se snažili aby mne moc nepošplíchali. Totálně promrzlý na terase lázeňské hospody s pohledy na řeku, jsem pil jeden čaj za druhům. Občas si přidal rum. Najednou se s večerem vytratil déšť i mlha.
Na první pouti mě na startu vedle starosty a rodiny, vyprovázel déšť. Zřejmě mi pršívá štěstí.
Na pouti Z Polska do Rakouska jsem se v Kácově sešel s Honzou Kosem. Ten mě sledoval na facebooku a rozhodl do Rakouska jet se mnou. To jsme netušili, že společně najedeme více jak tři tisíce kilometrů Českem. Moc mu děkuji.
Zimování aneb "S koloběžkou na cestách 3."
Jsem druhý den na Pouti přes Moravu 2020. Po první noci na hřišti v Palkovicích, kde jsem na lavičce posnídal. Má další zastávka byla pod hradem ve Starém Jičíně. Známy motorest a teplý čaj. Odpočívám venku. Pro známý, virus bylo možno si jen odpočinout venku. Popíjím, najednou cítím za krkem teplo. Podívám se vzhůru, žádná střecha ani elektrické vedení. S rukou za krkem zjišťuji, že mě pokakal pták. Personál mi podal vlhký hadr a já se otřel. Dnes vím, že to bylo štěstí. Krk mám skrytý vlasy. Jen hodně zpocený. Po pěti letech na poutích, bych tam měl zajet. Je třeba si štěstí prodloužit. Fotka z místa činu.
Tato pouť mi také ukázala co zvládnu. Jezdil jsem každý den více kilometrů než jsem předpokládal. Také se vyrovnat s počasím. Brzy jsem pochopil, že to je začátek něčeho nového. Například do té doby jsem si nosil vše na zádech. Všude nosit roušku.
Zimování aneb "S koloběžkou na cestách 4."
Je 11 listopadu 2022 a já se vydávám na pouť, od začátku nejdelší polské řeky Wisly do moře 1200 km. Poprvé jsem tak pozdě vyjel na dlouhou cestu. Většinou jezdím v září. Jako vždy jsem dal vědět na internetu. Počasí bylo v pohodě a já za pomoci kamarádů vyrazil. Napřed si mě odchytil u restaurace Zábawa Třinec, kamarád a kočárkem se mnou běžel do Bystřice nad Olší. Tady si mne přebral kamarád na koloběžce a ten mi pomohl s koloběžkou až na Kubalonku - Polsko . Nejvyšší kopec na celé pouti. Já si užíval jeho stroje a on se trápil s mou plně naloženou YEDOO S26/20. Při cestě padaly otázky, jako proč jsem tak naložený. Mám rád při spaní pohodlí. Také potřebuji více oblečení, v případě špatného počasí. jsem schopen několik dnů jet bez cizí pomoci. Také náhradní boty. Ty jsou dobré špatném počasí, člověk se stále odráží od mokré země. Také večerní a ranní rosa dobře namočí nohy. Je totiž rozdíl zda se jede na týden nebo na měsíc a víc. Každý má jiné potřeby. Oběma kamarádům moc děkuji.
Od Kubalonky asi 15 km Česká hranice a přehrada do které se slévají dvě říčky, Wiselky. Z přehrady pak vytéká již řeka Wisla. Za chvíli jsem byl z kopce dole u města Wisla. Je to rekreační oblast se zimními sporty, jako jsou skoky na lyžích. Někde u města dostávám zprávu při jízdě na cyklostezce. Redaktor rádia Katowice by se rád se mnou sešel. Večer to nestihl, zavolal a požádal o souřadnice místa kde budu spát. Jak bývá zvykem lidé toho nakecají a mě zbývají oči pro pláč. Musím ale říct, že je stále dost lidí na které je spoleh. Než jsem si našel místo vedle polo rozpadlého altánku, musel jsem zajít do domu ke kterému asi patřil. Po chvilce bouchání na dveře otevřel pán starší jak já. Řekl, že o možnosti přespání rozhodne až jeho syn jak přijede domů. Tak jsem si vedle postavil stan. Při chystání jídla, přišel pán domácí a přinesl čaj. Nechal mě samého. V nohách přes 60 km a tak jsem hned usnul. I když doma bych tak brzy spát nešel. Ráno mi pán donesl čaj a kus vánočky. Prohodili jsme pár slov a najednou se ukázal zástupce rádia Katowice. Z pána vyloudil pár informací o tom zda jsem ho překvapil. Za chvíli jsme zůstali sami. Vedli jsme debatu se zapnutým mikrofonem a já se ještě balil. Podotýkám, že redaktor uměl dobře česky. Jak jsem se dověděl, studoval u nás. Nakonec jsme rozhovor ukončili a já za cvakání foťáku vyrazil dál. Nakonec mi poslal linku na rozhovor. Byl dobrý. Ještě párkrát se v rádii zmínil svým posluchačům jak pokračuje má pouť.
Zimování aneb "S koloběžkou na cestách 5."
Jedeme z nejsevernějšího koutu Čech na nejjižnější kout Čech. Je to během půl roku podruhé co jedeme z jedné světové strany na druhou. Zbořený Kostelec a vodácký kemp. Na jižní Moravě v ten den řádilo první tornádo. Ten šílený vítr přišel až knám. Noc jsme přečkali jen tak tak. Spali jsme spíš z vyčerpání než dobrovolně. Byl to pořádný hukot a hřmot stromů. V té divoké atmosféře jsme si neuvědomili co se děje. Věděli jsme, že tu plachtu musíme udržet jinak nemáme kde spát. I tak jsme byli mokří. Padající stromy a větve. Měli jsme štěstí. Jedna hrubá větev přistála kousek od našeho přístřešku. Naštěstí jsme tu spoušť viděli až ráno. Aspoň trochu jsme usušili věci, abychom mohli pokračovat dál. Svítilo slunce a bylo teplo. Krajina byla hodně poznamenaná, popadané stromy, celé řady vyvrácených sloupu eletrického vedení, podél cest a poškozené domy. To vše nás provázelo několik dalších dnů.
Zimování aneb "S koloběžkou na cestách 6."
Po 1000 km ujetých Polskem a Německem jsem stanul na nejsevernějším koutu ostrova Rujena v Německu. Byl to milník v jízdě na koloběžce. Poprvé sám a hned 1000 km. Úžasný pocit samotáře odkázáného jen na sebe a své schopnosti. Neumím řeči. Do ciziny jsem jezdil vždy s někym a to autem, autobusem a vlakem. Nyni to bylo v zahraničí něco nového. Přespávání ve volné přírodě, ve stanu pod širákem. Bylo toho hodně co jsem si při pohledu na moře uvědomil. V dáli byla Skandinávie. V halvě se mi rodila myšlenka o poznání aspoň malého kousky severské země. Při spáteční cestě autem. Má žena si na Rujánu pro mne přijela. Jako spolujezdec jsem si uvědomil co jsem dokázal v 69 letech. Viděl jsem tu vzdálenost v nohách a nechápal, že jsem to zvládl. Zároveň se mi v hlavě rodila myšlenka na další pouť.
Zimování aneb "S koloběžkou na cestách 7".
Přejezd Polsko Německo ostrov Rujana/Rugen.
Víkend. Dostávám se do okolí obce Miejska Gorka - Polsko.
Je odpoledne, já se blížím k obci ve které dnes přespím. Předtím se ale zastavím u cedule, obec Olzsa. U nás teče řeka se stejným názvem, Olše. Jedu krajinou plnou rybníků a močálů. Stále je po čem se dívat. Pohoda na sluníčku je suprová, nikde nespěchám. Vychutnávám si den. Přede mnou je obec kde mám ubytováni. U silnice je areál ve kterém soutěží koňská spřežení. Zastavím se u stánku a kupuji místní pivo. S kelímkem si sedám mezi přihlížející. Po očku sleduji koloběžku a tím druhým okem pokukuji po soutěžících posádkách. Obdivuji jejich sehranost, krásu jejich koní a propracovanost kočárů. Netuším jak dlouho sedím. Najednou mi docvakne, v téhle obci spíš. Běž se ubytovat a po lehku se vrátíš. Mapa mě brzy zastaví u velkého dvora. Koukám a nyní zjišťuji, že spím u koňáku. Hledám někoho kdo mne ubytuje. Nemám šanci. Lidí je dost, všichni říkají to samé, majitelé závodí. Nakonec najdu ženu, které vysvětlím, že v tom rachotu na závodišti mě paní neuslyší a už vůbec mi nebude rozumět. Paní poodešla od mícháni v kádí po telefonu za mne vše vyřídila. Je to zajištěné ale musím tu počkat až se domácí vrátí ze závodů. Za hoďku strávenou s její rodinou. Zjišťuji co to vlastně míchají. Dovídám se, že zítra pár kilometrů dál na rybníků bude mistrovství Polska juniorů v rybolovu. Při debatě se po očku dívám na příjezdovou cestu. U cesty zastavuje obytňák s návěsem. S údivem se dívám na krásný kočár za kamionem. Z vozu od místa spolujezdce vyskakuje žena. Za chvíli mě ubytovává v ubytovacím domě. Dostávám samotnou místnost. Ta v minulosti sloužila jako obyvák. Přes chodbu záchod a sprcha. Paní mizí v kamionu a i s kočárem odjíždí. Vyjdu si sednout mezi lidi ven, na lavici. Sluníčko se pomalu schovává za koruny stromů. Společnost mi dělají tři dělníci. Jeden Polák a dva Ukrajinci. Jeden z nich mi podává pivo a začínám se všemi bavit. Najednou jeden ukrajinec vstal a začal rukami třískat do stolu, řvát jak to všechno vyzabíji. Jeho kamarád ho odvedl do jejich pokoje. Po návratu řekl, že kolega je vyhoštěný z Polska a za dva dny má být na Ukrajině. Za chvíli stojí ve dveřích znovu a neadresně na všechny nadává. Agrese stoupá. Je čas ustoupit, pokud to ještě jde. Sprchuji se a mizím za velkého rachotu do místnosti. Naštěstí mám povolené mít koloběžku u sebe na pokoji, kde jsem sám. Nešťastný vystěhovalec dělá stále, rachot nikdo jej neposlouchá. Přes skleněné dveře vidím jeho divoké pohyby. Stačilo by flaškou v ruce praštit do skleněné výplně dveří. Měl bych o zábavu postarané. Nakonec usínám a rachot nechávám za dveřmi. Ráno jako by se nic nedělo. Dělníci se pomalu trousí po dvorku s rukami v kapsách. Je neděle v klidu posnídám a vyrážím dál. Mají tu cyklostezku. Tak mi to sviští. Najednou jdou proti mě lidé a nesou kříž a vede je farář. Něco předříkávají a lidé ve skupině poutníků začínají zpívat. Dostávám napít a na oplátku jím říkám co to dělám a proč jezdím. Pokračuji, a najednou je tu rybník a spousta lidí. To musím vidět. Většinou rodiny sedí kolem rybníku a každý má u svého stání cedulku. U jedné takové vidím rodinu a ženu která mi domlouvala včerejší ubytování. Prohodíme pár slov, jdu si ještě vyfotit několik dalších soutěžících. Při cestě zpátky se u rodiny zastavuji a přejí jím aby vyhráli. Dostává se mi vřelého obětí. Vyrážím dál. Za chvíli vidím další skupinu poutníků a vše se opakuje. Celkem jsem v nedělním dopoledni potkal 4 podobné skupiny. Dostal jsem tolik přání abych úspěšně dorazil do cíle své pouti To množství mi vystačí na pár let. Jedu dál a přijíždím do obce, kde to vše vrcholí. Z pouličních tlampačů je slyšet bohoslužbu. Mezi tím jsou u cesty spousty různých stánků. Užívám si neděle plné víkendových zážitků. Je mi to odměnou. To jsou také chvíle pro které jezdím. Vidět jak to chodí na vesnicích kde se turisti nepohybují a lidé se baví po svém.