Vyrazit na pouť, není nikdy pozdě.
Děda na kolobrndě YEDOO
+420 777 976 747
country.ahoj@seznam.cz
Přejezd Moravy 2020 24.6.2020 až 2.7.2020 Má žena Eva v roce 2019 přišla s návrhem abychom šli Svatojakubskou pouť v roce 2020. Potřebovala zjistit zda to ujde. Navrhla, že zkusíme na etapy přejít pěšky Moravu. Podle toho se měla rozhodnout zda se na cestu z Portugalska - město Porto do Santiaga de Compostala 280 km uskuteční. Byl jsem rád a výzvu přijal. Ale veškerou organizaci jsem nechal na Evě. Její nápad. Při cestě Moravou od Polských hranic za Opavou, jsem se díval kolem sebe. Většinu cesty jsem si v mládí prošel jako tremp. Vše měla Eva zmáknuté, kde přespat a kudy jít. Já měl čas na své myšlenky. Viděl jsem místa a porovnával, zda bych je zvládl na koloběžce. Samozřejmě jsem se svěřil i své ženě. Řekla mi, že to je zajímavé. Když jsme skončili na Rakouských hranicích, kousek za Mikulovem, měl jsem v hlavě jasno. Hned po pouti se svou ženou, se vydám já na pouť s koloběžkou přes Moravu. A začal vše dotahovat ke spokojenosti své. Nevěděl jsem kolik kilometrů s plně naloženou koloběžkou jsem schopen denně zvládnut. V roce 2020 propukl Korona virus. Pouť byla odložena. Všichni lamentovali nad tím jak je pandemie ovlivňuje a brzdí. Já jsem už jen čekal, vše co jsem potřeboval bylo nachystané. Stát uvolníl svá opatření a já mohl vyrazit. Trasa byla jasná. Z Bystřice Na Pasekách se vydám na přehradu Baška. Dále do Štramberka, Hustopečí nad Bečvou, Rajnochovic, Bystřice pod Hostýnem, Kroměříže, kde byl naplánován den odpočinku. Následovaly Litenčice, Otnice, Pasohlávky a Hrušovany nad Jevišovkou. Informoval jsem starostu Bystřice Romana Wrobla o svém záměru. Slíbil, že mne příjde vysprovodit a vezme sebou místní kabelovou televizi. Záznam je asi od poloviny reportu. https://www.youtube.com/watch?v=uPpkDFMiTqchttps://www.youtube.com/watch?v=uPpkDFMiTqc Start byl super. Rodina se semnou loučila a starosta mi popřál štastný návrat. Co víc si přát. Na cestu mi pršelo, asi štěstí. Více jak kilometr, mne doprovázela regionální televize Třinec. Najednou jsem byl v kopcích sám. Bylo jasné, že vyjedu z chatky v Bystřici Na Pasekách , první den jsem chtěl dojet na přehradu Baška, dále pak do Štramberka, Hustopčí nad Bečvou, Rajnochovic, Bystřice pod Hostýnem, pak do Kroměříže. Tady jsem plánoval jeden den odpočinku. Dále následovaly Litenčice, Otnice, Pasohlávky a Hrušovany nad Jevišovkou. Protože jsem svou první pouť připravoval dlouho do předu, docházelo k úpravám trasy. V době kdy pandemie uzavřela celé Česko. Nikdo netušil co přinese zítřek. Přátele mi říkali, nedělej to, je to hloupost tak dopředu v této době něco plánovat. Nedbal jsem dobře míněných rad. oslovil jsem starostu Bysřice nad Olší Romana Wrobla a vše mu řekl. Mé cesta se mu líbila a řekl, že mne přijde na start podpořit a vezme sebou i třineckou kabelovou televizi. Začal jsem se na dvorku připravovat. postavil přístřešek, abych měl představu jak to budu stavět na pouti. Na cestě se musím postarat o koloběžku, aby mi ji nějaký výtečník nepřemístnil a pak o sebe. Zatím jsem jezdil s batohem na zádech a vše jsem měl na zádech. Do brašen naložil, jen to nutné na cestu, tilka, trika, ponožky, trenky, mikinu, bundu, náhradní boty. Přidal jsem celtu, igelit, spacák a deku, ručník, navigaci, power banku a několik drobností. Naštěsti se více nedalo naložit. První koloběžková pouť přes Moravu. 24.6.2020. hodinu před mým plánovaným výjezdem z chatky v 9 hod, u plotu zastavilo auto. Starosta v doprovodu kabelové televize. Stihli natočít rozhovor pro Bysřický report a natočili i jak mě vyprovází na pouť. Moc děkuji, hodně mi to pomohlo a věděl jsem, že to už musím dát. Záznam je asi v polovině reportu. https://www.youtube.com/watchv=uPpkDFMiTqchttps://www.youtube.com/watch?v=uPpkDFMiTqc Po chvílce čekáni, jsem vyrazil do děťivého počasi, nedbajíc rad, výjezd odložit na později. Začátek cesty je do kopce. A já funěl pod tíhou brašen na předním kole a nezkušenosti s takovou zátěží 25kg a řízení. Zachvíli jsem již byl sám a počasi se umoudřilo. Cesta prvního dne je nahoru dolů a to mě baví. Žiji v krásném kraji. Je sice postižen těžkým průmyslem ale i tak je tu krásně. Karpentná, Oldřichovice, Guty, Komorní Lhotka atd... Celý život se toulám kolem Beskyd. Jízda mezi kopci je příjemější než jízda po rovinkách. Dopoledne v kopcích mi prospělo, v 13 hod jsem seděl na přehradě Baška u piva. Tajně jsem doufal, že se sejdu se synem, marně. Chtěl jsem přespat v autocampu. Na recepci mi řekli, že pokud nemám stan, nemohu spát na území campu. Bláhově jsem se zeptal na chatku. 500Kč vyhrkla na mne rozmrzelá mladá asi brigádnice na recenci. Jak ona, takový i já, Stroze jsem ji pozdravil a odjel. Jeji možné peníze, tak zůstaly v mé kapse. Bylo 14 hodin a tak jsem se rozhodl, že popojedu a někde to zalomím. Ténto den se ukázalo, že mohu jet dál než jsem měl v plánu, 33km. Při pokračování jízdy, jsem se snažil domluvit s lidmi na zahrádkách, jestli bych nemohl u nich venku přespat. Vždy byla stejná odpověď, NE. Na zádech mě začala šimrat tma a tak jsem se zastavil v Palkovicích na fotbalovém hřišti. Hodil jsem řeč ze servírkou. Byla příjemná, volala šéfovi co se odemne dověděla. Za chvíli jí šéf zavolal zpátky. Podle obličeje krásné dívčiny jsem pochopil, že mohu. Jenže areál fotbalového hřiště je celý oplocený a v noci uzamčený. Večer jsem koloběžku v pohodě dostal přes hospodu na zastřešenou tribunu. Spal jsem jak dudek. Počasí stále hrozilo, že mne pokropí studenou vodou, abych se vzpamatoval a včas vrátil domů. Tak jsem spaní, býť na betoně přivítal. 25.6. druhý den. Ráno lezu přes plot. Plot a byl jen do poloviny vysoký. Asi jsem nebyl první, kdo takto opouští fotbalový areál. Jenže já mám brašny 25kg a kolobku 12 kg těžkou, Sulov. Brašny jsem musel sundat a napřed nad hlavu přehodit, pak dostat stroj na druhou stranu a nakonec dostat přes plot i sebe. Myslím, že se lidi bavili. Protože jsem se snažil být nenápadny. V místě čilého ruchu. No podařilo se. Pak jsem seděl na lavičce před hřištěm a snídal. Uvědomil jsem si, že dnes mám krátkou cestu jen na náměstí ve Štramberku. Projížděl jsem celými Palkovicemi a konstatoval, že jde asi o nejdelší obec na mé pouti. Dále několika malými obcemi Mniší a okolo Kopřivnice. Ve Štramberku jsem byl okolo oběda. Na ubytování na náměsti, na mne ještě nebyli připravení, tak jsem se s koloběžkou, loudal kolem hezkého náměsti. Odtud vedou schody na Štramberskou Trůbu. V osumdesátých letech jsem tu byl s Moravským chůdařským klubem. Trénovali jsme tu o víkendu, výstupy po schodech. V dohodnutou dobu jsem se vrátil na ubytováni. Připravili pro mne místnost zvanou "Šatlava". Ano malá místnustka s jediným zamřížovaným okénkem, výhled přímo na Štramberskou Trůbu. Trochu tu bylo ze stěn cítit vlhko. Asi ji často nepoužívali. Na chodbě společná sprcha a záchod. Vše čisté. Koloběžku jsem měl uloženou v šopce přilepené na skálu na jejímž vrcholu stojí slavná Trůba. Musel jsem tu přespat. Po prvé nocleh byl zamluvený a podruhé bych už najel tolik kilometrů, že bych byl o den popředu. Zastávka v tomto romantickém městečku, stála za prohlédnutí. Je plná stylových domů. Vše je vloženo do kamenného kopce. Dostaneš koupit proslavené "Štramberské uši". Přichází večer. Kontroluji koloběžku zda má vše v pořádku a jdu spát. Koukám se do navigace kudy zítra pojedu. Kontroluji v mobilu přišlou poštu. 26.6. třetí den. Dopoledne deštivo. Ale dařilo se mezi přeháňkami jet dál. Za deště se schovat v autobusových zastávkách. Dnešní cíl, Hustopeče nad Bečvou. Zjišťuji, že jedu jak beran. Hlavu dolů a hltám kilometry, aniž bych musel. Něco mě žene vpřed. Začíná to být jako droga. Projíždím mě známým městem Nový Jičín. Město stojí za prohlédnutí. Poprvé jsem tu byl při učňovských zkouškách na stolaře v roce 1970. Městem projíždím několikrát do roka, tak si všímám výrazných změn. Celý region má turistům co říct a stojí za povšimnutí nejen při dovolených. Zastavuji ve Starém Jičíně u motorestu. V místnostech se nosí roušky a tak si raději beru čaj ven. Je po dešti, využívám místní posezení před vchodem. Najednou mě na krk něco teplého přistálo. Přímo do odkrýté části zátylku se mi vykálel pták. Přitom nademnou žádná střecha, ani elektrické vedení či stromy. Prostě jen modrá obloha, tak si letěl odfoukl si a Já byl... Před Hustopečí nad Bečvou, cestu zkonplikovala objížďka. Stavění nového mostu se nedalo s koloběžkou objet. Musel jsem se tedy vrát, 1,5km a pokračovat jinudy. Nevadilo mi to, cítil jsem se volný jak ten pták, který právě mne pos... Jsem spokojený jak mi cesta ubíhá. Znovu na místo noclehu přijíždím o dvě hodiny dřív. V hospodě se ale dovídám, že dali přednost, dělníkům na dlouhodobé ubytování. Nesmlouvám, mám dost času se ještě jet někam dál podívat po noclehu. Improvizuji. Má oblíbená praktika, ptát se lidí za plotem, jestli mohu u nich na zahradě, ve vlastním stanu přespat. Nenalezla ani tentokrát pochopení. Tak jedu a jedu. U silniční orientační cedule, Rajnochovice 10km, už bylo jasné, že skončín v oblasti mého mládí zaslíbené. Protože mě zase pronásledoval déšť. Neměl jsem chuť lézt do hory a hledat trampské boudy. Ty jsem navštěvoval více jak před 25 lety. Byl jsem tu jako doma. Nyní jsem se snažil využit místních pohostinství. Nastal však problém. Měl jsem malou hotovost a v tomto kraji, jak zjišťuji karty neberou. Jak říká kamarád "Jejich peníze, zůstaly v mé peněžence". Déšť ještě stále neukázal co umí a tak vedle mrholení mě sužovala už jen tma. Sražen na kolena v mé oblíbené destinaci. Tělo již bylo notně unavené. Padlo rozhodnutí, ji opustit a vydat se kousek zpátky. Přespím na blízkém vlakovém nádraží je 5 km. Už neprší, je mokro. Ve vedlejší vesnici se zastavuji před hospodou u hloučku dohadujicích se domorodců. Ptal jsem se kde je fotbalové hřiště s tribunou. Prý v Bystřici pod Hostýnem, dalších 14km. To se mi už jet nechtělo. I tak mám najeto, nejvíce kilomerů na této pouti za den, než jsem chtěl. Nakonec jeden chlapík řekl, že hasiči mají na koncu vesnice cvičák a budku. Ať se tam stavím. Super, jak jsem se přibližoval, slyším hlasy a vidím světlo. Tak to asi nepůjde. Najednou si mne všiml jedne za bavicích se lidí. Musel jsem ze sebe vše vyklopit. Rozhodli, že mohu přespát v přístřešku pro vystupující kapely. Najednou jsem měl pití, jídlo. Připadal jsem si poprvé jak poutník. Tři oslavy hasičů. Krásný večer. Pokecal jsem si a šel spát. Ráno už jsem měl nachystanou snídani i kafe turka. Ještě jsem pokecel se zbývajícími vytrvalcy, které jsem celou noc z povzdáli poslouchal. Odcházím a najednou ke mne vyrazí příjemná paní a v ruce má ještě přídavek ke snídaní. Příjemně naladěný, štědře obdařený, vyrážím do třetího dne. Jenže jsem nocoval jen 14 km před dalším místem, kde mám přespat. Ještě plný snídaně se courám po městě, kde jsem již také s usárnou několikrát brouzdal. Bystřice pod Hostýnem. Mě známý a v mládi často navštěvovaný region, po cestám na Hostýnské vrchy a kopec svatý Hostýn. Kde jsem se při volbách v letech 1970 až 1985 chodil skrývat před povinými volbami. V poledne mě courání městem přestalo bavit. Jedu dál. Po krátké jízdě, zjišťuji, že mám přední kolo poloprázdné. Zastavuji u čerpací stanice a dofukuji kolo. Zdá se, že to nic není, doplnil jsem tekutiny a vyrazil dál. V první vesnici zjišťuji, že mám kolo znovu poloprázné. Mají tu autobusovou čekárnu. Obsadil jsem ji. Znovu mrholí. Nepodařilo se mi povolit matky u středu předního kola. Nechal jsem si doma v cykloservisu, vše před cestou dotáhnout. Nezbývá než sundat plášť a nechat na ráfku i s duši, jak to střed kola dovolí. Plášť jsem rukou ze vnitř zkontroloval a vytáhl jemný drátek. Nemohl jsem zjistit odkud vzduch utíká. Tváří jsem kroužil kolem doše a zkoušel jestli neucítím jak uchází vzduch. Neucitil jsem nic. Dědina jak po vymření. Nakonec jsem dal vše do původního stavu a vyrazil. Kupodivu kolo drželo. Cítil jsem, že po rovině bych mohl zajet daleko. Zavolal jsem své ženě. Vyřizovala mi ubytováni v Kroměříží, kde jsem měl naplánovaný den odpočinku. Ať se zeptá zda bych mohl přijet o den dříve. Mezi tím jsem vyrazil na Holešov. Po chvilce se z telofonu dovídám, že mohu přijet o den dříve. Mám strach, že to nedám. Cítím se unavený. Už jsem projel Holešovem a pokračoval na Hulín. I tuto metu jsem zvládl. V dáli, na konci roviny je vidět kostel v Kroměříží. Na chvíli jsem plný optimismu. Hezká cyklostezka, po rovině, se mi brzy přejídá, je sice daleký rozhled, ale samá pole a žádný stín. Pro unaveného poutníka s obloženou koloběžkou hrůza. Synek z Beskyd a rovina to nejde dohromady. Jak na potvoru, slunce začalo zkoušet své paprsky pro prázninovou sezonu. Hlavu mi chrání sice přilba, ale paprsky si nachází čím dál víc skulinek. Vytahuji kapesník a z láhve s trochou vody, namočím pak přiložim na hlavu. Nasadil helmu. Několikrát jsem to pak opakoval. Mé odhodlání v 19 hodin dorazit do cíle, slavilo úspěch. Stojím před Hostelem. Mistní mladý personál, který patří k sousedícímu Hotelu, mě přivítal a zaskočil. Úsměvy jak kdybych byl nějaký V.I.P. host. Dokonce i po mých otázkách měly příjemný úsměv. Dokonce koloběžka dostala své místo v salónku, kde se konají bankety a svatby. Byl jsem v šoku. Nestává se, že jsem unavený, spocený poutník je krásně obsloužen. S radostí jen se vyfotil před hotelem kde je společná recepce pro Hostel. Byl to můj nejdelší den na koloběžce. 50 km i s brašnami. A defekt. Dnes již vím, že je to brnkačka. Vykoupat a hned do postle. V hlavě se mi honí myšlenky. Jak dál, vždyť jsem tu o den dříve. Je to nováčkovské zapálení? To už jsem usnul. Ráno 28.6. snídám a fičím do servisu, kde mi za dost peněz pomohli s předním kolem. Honem jsem šel ulovit několik kešek. Je to má činnost, abych se donutil aspoň trochu procházet okolím. Člověk je od podstaty líný tvor. V telefonu mi žena sděluje, že je v autě a bloudí po Kroměříží. Pospíchám na místo kde se máme setkat. Eva to zvládla a už se dělíme o zážitky, ja s koloběžkou a ona s problémy při cestě autem z Třince do Kroměříže. Couráme se po městě. Dostávám zprávu, že si mám přijít pro svůj dopravní prostředek. Dovídám se cenu a jdu do kolen. Před odjezdem na pouť jsem v servisu řekl, že potřebuji vše pořádně utáhnout a pak třeba středy kol nešly povolit. Po procházce překrásným městem jsme šli na ubytování a spát. 29.6. Další krásně strávený den ve městě a okolí. Procházka po zajímavostech tohoto krásného města a hlavně pohoda v zahradách. Jsou poloprázdné. Čas dovolených začíná až za týden. Počasí nám také přeje. Ještě si na pokoji, přebaluji brašny a špinavé věci měním za čisté. Vše mám připravené na pokračování mé poutě. 30.6. Po rozloučení s ženou, již za slunečného dne se vydávám na další cestu. Po vice jak týdeních dešťových přeháňkách je krajina jižní Moravy promáčená. Je mnoho míst kde se ještě nedá v trávě vysedávat. Díky počasí jsem si jízdu krajem vychutnával. Jemně zvlněná krajina mě dovedla do Rataje, Troubky, Zdislavice. V lokalitě Troubky jsem si odpočinul. Spiše mne po dnech odpočinku zachvátila lenora. Ta mi říkala, zas budeš brzy v cíli, nedivoč. Následovaly Hoštice a Litenčice. Jak jsem měl možnost šlo o malou ale příjemnou obec. Ta pronajímala svou ubytovnu, v době kdy nejsou brigády. V 15 hodin jsem byl ubytovaný, vyrážím prozkoumat okolí, kostel, zámek, hospoda, obchod a lovení kešek. Vše co člověk k životu na vesnici potřebuje. Jedna podlouhlá budova. Obchod a za nim hospůdka. Vše obsluhovala jedna rodina. Pokecali jsem, já se dověděl něco víc o místním soukromém zámku. V tu doby nebyl pro veřejnost otevřený. Přes bránu bylo vidět, že uvnitř je život. Je večer tak jdu lehnout. Ještě si všímám, že do druhé části ubytovny, jde pár s plným košíkem hub. 1.7. Probouzím se do krásněho počasí. Přesto je krajina ještě celá promáčena. Jak jsem za chvíli poznal na vlastní nohy. Je velký rozdíl mezi jízdou na kole a koloběžce. Zatím co na kole šlapeš do pedálů a nohy máš od země chráněné. Na koloběžce se musíš odrážet od země. Asi v polovině dnešní cesty jsem přijel k silniční objížďce. Stáli tam pánové od Policie. Nepustili mne na staveniště. Nedopustili ani abych to zkusil, po krajnici opravované cesty. Možná kdybych jel o několik hodin dřív, nebo později. Musel jsem kousek zpátky a zeptat se domorodců, kde je nějaká zkratka. Jak už to bývá. Několik rad a každá jiná. Opouštím skupinku poradců a vyrážím do polí, po polní travnaté cestě. Příjemná zvlněná krajina. Najednou asi 5m sešup k oboře. Rovinka plná zlatavého obilí. Krása pohledět. Najednou si uvědomuji, že stojím po kotníky ve vodě, skrývající se v trávě. Z cesty jen bahniště a jedině co se dá, jet polem. Vše je klamné a schované pod zlatými klasy. Obilí stojí ve vodě, na oko voda není vidět. Plně naložená kolobrnda se až po střed předního kola zabořila. Začal boj o každý metr. Vytahoval jsem stroj, a vytahl nohu z bláta a postčil dál. Mezitím jsem řešil jak dostat nohu i s botou z bahnitého sevření. Tím jak jsem musel zvednout kolobku, zatlačil se sám do bláta. To si tenisku přisálo a odmítalo jí vydat. Po 150 m jsem boj vyhrál, jen jsem ztratil tachometr. Malíčkost oproti tomu co jsem mohl ztratit. Stojím u potůčku, ten je asi 1,5m podemnou. Slézt dolů, aspoň tenisky a nohavice si dát trochu do pořádku. Pak ještě koloběžku dočistit. Protože na poprvé blato moc neslezlo. Po vyčistění brzd jsem mohl pokračovat. Dál už se jelo v pohodě. Už jsem se viděl v Otnici. Při příjezdu do obce, na mne čekal můj hostitel s kolem a doprovodil mě k místní škole. Vše tedy dopadlo dobře, došlo I na opékání párků. Příjemný podvečer. Čistý a příjemně naladěný uléhám. Díky novému kamarádovi Luboši. 2.7. Je ráno a já vyrážím na Pasohlávky a nádrže "Nové Mlýny". Tu bych se chtěl ubytovat autokempu a trochu se projít po okolí. Spokojeně si to fičím po okresní cestě a najednou kamion, druhý, třetí a další. Zastavil jsem, a nechal je klidně na cestě předjet. Pak jely osobní auta do protisměru. Tak jsem naskoči a jel. 10 km jsem takhle pokračoval. Jak jsem za sebou uslyšel znovu hukot kamionů a naproti sobě viděl jedoucí auta, zastavil jsem u příkopu a v klidu počkal až přejedou. U Pasohlávek jsem si odechl. Jenže na recepci v kempu, byla velká řada motoristů, čekajících na odbavení. Přes plot to vypadalo dost plně. Prostě autokemp byl našlapán k prasknutí. Prázdniny jsou tu. Kousek dál byla čerpací stanice na které jsem se zastavil občerstvit. Nakoupil jsem a přemýšlel co dál. Zjistil kolik kilometerů mám ještě do cilé celé pouti. Rozhodl se. Zavolal jsem Evě aby zavolala do Hrušovan nad Jevišovkou, zda mohu přijet o den dříve. Odpověď zněla ano. Poslední kilometry mne doprovázelo promněnlivé počasí, poprchání. Přes počasí se zvlněnou krajinou, mezi vinicemi, loukami se jelo dobře. Pocit, že budu nocovat na konci poutě a ještě u známých, mě hnala I přes únavu dál. Ještě před tmou jsem byl na ranči u naši dávné kamarádky, Milušky. V Hrušovanech nad Jevišovkou, jsem se ještě propletl mezi diváky nějakého závodu. Pak už jsem byl v suchu. První pouť jsem zvládl bravůrně a díky rychlosti jsem získal dva dny odpočinku navíc. Další den si pro mne přijela Eva a já se na již odstrojené koloběžce vydal do Rakouska. Přivítalo mě náměstí v lázeňském městečku Laa. Kde také přijely, Eva a Miluška autem. Oslava u zákusků, pak jsme se vydali společně autem, projet kolem státních hranic, já si v Rakousku odlovil několik kešek a přes Slovensko přijeli do Hrušovan n/J. a pak už domůůůůůůů. https://www.facebook.com/profile.php?id=100063464345679
Přejezd Moravy 2020
24.6.2020 až 2.7.2020
Má žena Eva v roce 2019 přišla s návrhem abychom šli Svatojakubskou pouť v roce 2020. Potřebovala zjistit zda to ujde. Navrhla, že zkusíme na etapy přejít pěšky Moravu. Podle toho se měla rozhodnout zda se na cestu z Portugalska - město Porto do Santiaga de Compostala 280 km uskuteční.
Byl jsem rád a výzvu přijal. Ale veškerou organizaci jsem nechal na Evě. Její nápad. Při cestě Moravou od Polských hranic za Opavou, jsem se díval kolem sebe. Většinu cesty jsem si v mládí prošel jako tremp. Vše měla Eva zmáknuté, kde přespat a kudy jít. Já měl čas na své myšlenky. Viděl jsem místa a porovnával, zda bych je zvládl na koloběžce. Samozřejmě jsem se svěřil i své ženě. Řekla mi, že to je zajímavé. Když jsme skončili na Rakouských hranicích, kousek za Mikulovem, měl jsem v hlavě jasno. Hned po pouti se svou ženou, se vydám já na pouť s koloběžkou přes Moravu. A začal vše dotahovat ke spokojenosti své. Nevěděl jsem kolik kilometrů s plně naloženou koloběžkou jsem schopen denně zvládnut. V roce 2020 propukl Korona virus. Pouť byla odložena. Všichni lamentovali nad tím jak je pandemie ovlivňuje a brzdí. Já jsem už jen čekal, vše co jsem potřeboval bylo nachystané. Stát uvolníl svá opatření a já mohl vyrazit. Trasa byla jasná. Z Bystřice Na Pasekách se vydám na přehradu Baška. Dále do Štramberka, Hustopečí nad Bečvou, Rajnochovic, Bystřice pod Hostýnem, Kroměříže, kde byl naplánován den odpočinku. Následovaly Litenčice, Otnice, Pasohlávky a Hrušovany nad Jevišovkou. Informoval jsem starostu Bystřice Romana Wrobla o svém záměru. Slíbil, že mne příjde vysprovodit a vezme sebou místní kabelovou televizi. Záznam je asi od poloviny reportu.
https://www.youtube.com/watch?v=uPpkDFMiTqchttps://www.youtube.com/watch?v=uPpkDFMiTqc
Start byl super. Rodina se semnou loučila a starosta mi popřál štastný návrat. Co víc si přát. Na cestu mi pršelo, asi štěstí. Více jak kilometr, mne doprovázela regionální televize Třinec. Najednou jsem byl v kopcích sám.
Bylo jasné, že vyjedu z chatky v Bystřici Na Pasekách , první den jsem chtěl dojet na přehradu Baška, dále pak do Štramberka, Hustopčí nad Bečvou, Rajnochovic, Bystřice pod Hostýnem, pak do Kroměříže. Tady jsem plánoval jeden den odpočinku. Dále následovaly Litenčice, Otnice, Pasohlávky a Hrušovany nad Jevišovkou. Protože jsem svou první pouť připravoval dlouho do předu, docházelo k úpravám trasy. V době kdy pandemie uzavřela celé Česko. Nikdo netušil co přinese zítřek. Přátele mi říkali, nedělej to, je to hloupost tak dopředu v této době něco plánovat. Nedbal jsem dobře míněných rad. oslovil jsem starostu Bysřice nad Olší Romana Wrobla a vše mu řekl. Mé cesta se mu líbila a řekl, že mne přijde na start podpořit a vezme sebou i třineckou kabelovou televizi. Začal jsem se na dvorku připravovat. postavil přístřešek, abych měl představu jak to budu stavět na pouti. Na cestě se musím postarat o koloběžku, aby mi ji nějaký výtečník nepřemístnil a pak o sebe. Zatím jsem jezdil s batohem na zádech a vše jsem měl na zádech.
Do brašen naložil, jen to nutné na cestu, tilka, trika, ponožky, trenky, mikinu, bundu, náhradní boty. Přidal jsem celtu, igelit, spacák a deku, ručník, navigaci, power banku a několik drobností. Naštěsti se více nedalo naložit.
První koloběžková pouť přes Moravu.
24.6.2020. hodinu před mým plánovaným výjezdem z chatky v 9 hod, u plotu zastavilo auto. Starosta v doprovodu kabelové televize. Stihli natočít rozhovor pro Bysřický report a natočili i jak mě vyprovází na pouť. Moc děkuji, hodně mi to pomohlo a věděl jsem, že to už musím dát. Záznam je asi v polovině reportu.
https://www.youtube.com/watchv=uPpkDFMiTqchttps://www.youtube.com/watch?v=uPpkDFMiTqc
Po chvílce čekáni, jsem vyrazil do děťivého počasi, nedbajíc rad, výjezd odložit na později. Začátek cesty je do kopce. A já funěl pod tíhou brašen na předním kole a nezkušenosti s takovou zátěží 25kg a řízení. Zachvíli jsem již byl sám a počasi se umoudřilo. Cesta prvního dne je nahoru dolů a to mě baví. Žiji v krásném kraji. Je sice postižen těžkým průmyslem ale i tak je tu krásně. Karpentná, Oldřichovice, Guty, Komorní Lhotka atd... Celý život se toulám kolem Beskyd. Jízda mezi kopci je příjemější než jízda po rovinkách. Dopoledne v kopcích mi prospělo, v 13 hod jsem seděl na přehradě Baška u piva. Tajně jsem doufal, že se sejdu se synem, marně. Chtěl jsem přespat v autocampu. Na recepci mi řekli, že pokud nemám stan, nemohu spát na území campu. Bláhově jsem se zeptal na chatku. 500Kč vyhrkla na mne rozmrzelá mladá asi brigádnice na recenci. Jak ona, takový i já, Stroze jsem ji pozdravil a odjel. Jeji možné peníze, tak zůstaly v mé kapse.
Bylo 14 hodin a tak jsem se rozhodl, že popojedu a někde to zalomím. Ténto den se ukázalo, že mohu jet dál než jsem měl v plánu, 33km. Při pokračování jízdy, jsem se snažil domluvit s lidmi na zahrádkách, jestli bych nemohl u nich venku přespat. Vždy byla stejná odpověď, NE. Na zádech mě začala šimrat tma a tak jsem se zastavil v Palkovicích na fotbalovém hřišti. Hodil jsem řeč ze servírkou. Byla příjemná, volala šéfovi co se odemne dověděla. Za chvíli jí šéf zavolal zpátky. Podle obličeje krásné dívčiny jsem pochopil, že mohu. Jenže areál fotbalového hřiště je celý oplocený a v noci uzamčený. Večer jsem koloběžku v pohodě dostal přes hospodu na zastřešenou tribunu. Spal jsem jak dudek. Počasí stále hrozilo, že mne pokropí studenou vodou, abych se vzpamatoval a včas vrátil domů. Tak jsem spaní, býť na betoně přivítal.
25.6. druhý den. Ráno lezu přes plot. Plot a byl jen do poloviny vysoký. Asi jsem nebyl první, kdo takto opouští fotbalový areál. Jenže já mám brašny 25kg a kolobku 12 kg těžkou, Sulov. Brašny jsem musel sundat a napřed nad hlavu přehodit, pak dostat stroj na druhou stranu a nakonec dostat přes plot i sebe. Myslím, že se lidi bavili. Protože jsem se snažil být nenápadny. V místě čilého ruchu. No podařilo se. Pak jsem seděl na lavičce před hřištěm a snídal. Uvědomil jsem si, že dnes mám krátkou cestu jen na náměstí ve Štramberku. Projížděl jsem celými Palkovicemi a konstatoval, že jde asi o nejdelší obec na mé pouti. Dále několika malými obcemi Mniší a okolo Kopřivnice. Ve Štramberku jsem byl okolo oběda. Na ubytování na náměsti, na mne ještě nebyli připravení, tak jsem se s koloběžkou, loudal kolem hezkého náměsti. Odtud vedou schody na Štramberskou Trůbu.
V osumdesátých letech jsem tu byl s Moravským chůdařským klubem. Trénovali jsme tu o víkendu, výstupy po schodech.
V dohodnutou dobu jsem se vrátil na ubytováni. Připravili pro mne místnost zvanou "Šatlava". Ano malá místnustka s jediným zamřížovaným okénkem, výhled přímo na Štramberskou Trůbu. Trochu tu bylo ze stěn cítit vlhko. Asi ji často nepoužívali. Na chodbě společná sprcha a záchod. Vše čisté. Koloběžku jsem měl uloženou v šopce přilepené na skálu na jejímž vrcholu stojí slavná Trůba. Musel jsem tu přespat. Po prvé nocleh byl zamluvený a podruhé bych už najel tolik kilometrů, že bych byl o den popředu. Zastávka v tomto romantickém městečku, stála za prohlédnutí. Je plná stylových domů. Vše je vloženo do kamenného kopce. Dostaneš koupit proslavené "Štramberské uši". Přichází večer. Kontroluji koloběžku zda má vše v pořádku a jdu spát. Koukám se do navigace kudy zítra pojedu. Kontroluji v mobilu přišlou poštu.
26.6. třetí den. Dopoledne deštivo. Ale dařilo se mezi přeháňkami jet dál. Za deště se schovat v autobusových zastávkách. Dnešní cíl, Hustopeče nad Bečvou. Zjišťuji, že jedu jak beran. Hlavu dolů a hltám kilometry, aniž bych musel. Něco mě žene vpřed. Začíná to být jako droga. Projíždím mě známým městem Nový Jičín. Město stojí za prohlédnutí.
Poprvé jsem tu byl při učňovských zkouškách na stolaře v roce 1970.
Městem projíždím několikrát do roka, tak si všímám výrazných změn. Celý region má turistům co říct a stojí za povšimnutí nejen při dovolených. Zastavuji ve Starém Jičíně u motorestu. V místnostech se nosí roušky a tak si raději beru čaj ven. Je po dešti, využívám místní posezení před vchodem. Najednou mě na krk něco teplého přistálo. Přímo do odkrýté části zátylku se mi vykálel pták. Přitom nademnou žádná střecha, ani elektrické vedení či stromy. Prostě jen modrá obloha, tak si letěl odfoukl si a Já byl... Před Hustopečí nad Bečvou, cestu zkonplikovala objížďka. Stavění nového mostu se nedalo s koloběžkou objet. Musel jsem se tedy vrát, 1,5km a pokračovat jinudy. Nevadilo mi to, cítil jsem se volný jak ten pták, který právě mne pos... Jsem spokojený jak mi cesta ubíhá. Znovu na místo noclehu přijíždím o dvě hodiny dřív. V hospodě se ale dovídám, že dali přednost, dělníkům na dlouhodobé ubytování. Nesmlouvám, mám dost času se ještě jet někam dál podívat po noclehu. Improvizuji. Má oblíbená praktika, ptát se lidí za plotem, jestli mohu u nich na zahradě, ve vlastním stanu přespat. Nenalezla ani tentokrát pochopení. Tak jedu a jedu. U silniční orientační cedule, Rajnochovice 10km, už bylo jasné, že skončín v oblasti mého mládí zaslíbené. Protože mě zase pronásledoval déšť. Neměl jsem chuť lézt do hory a hledat trampské boudy.
Ty jsem navštěvoval více jak před 25 lety. Byl jsem tu jako doma.
Nyní jsem se snažil využit místních pohostinství. Nastal však problém. Měl jsem malou hotovost a v tomto kraji, jak zjišťuji karty neberou. Jak říká kamarád "Jejich peníze, zůstaly v mé peněžence". Déšť ještě stále neukázal co umí a tak vedle mrholení mě sužovala už jen tma. Sražen na kolena v mé oblíbené destinaci. Tělo již bylo notně unavené. Padlo rozhodnutí, ji opustit a vydat se kousek zpátky. Přespím na blízkém vlakovém nádraží je 5 km. Už neprší, je mokro. Ve vedlejší vesnici se zastavuji před hospodou u hloučku dohadujicích se domorodců. Ptal jsem se kde je fotbalové hřiště s tribunou. Prý v Bystřici pod Hostýnem, dalších 14km. To se mi už jet nechtělo. I tak mám najeto, nejvíce kilomerů na této pouti za den, než jsem chtěl. Nakonec jeden chlapík řekl, že hasiči mají na koncu vesnice cvičák a budku. Ať se tam stavím. Super, jak jsem se přibližoval, slyším hlasy a vidím světlo. Tak to asi nepůjde. Najednou si mne všiml jedne za bavicích se lidí. Musel jsem ze sebe vše vyklopit. Rozhodli, že mohu přespát v přístřešku pro vystupující kapely. Najednou jsem měl pití, jídlo. Připadal jsem si poprvé jak poutník. Tři oslavy hasičů. Krásný večer. Pokecal jsem si a šel spát. Ráno už jsem měl nachystanou snídani i kafe turka. Ještě jsem pokecel se zbývajícími vytrvalcy, které jsem celou noc z povzdáli poslouchal. Odcházím a najednou ke mne vyrazí příjemná paní a v ruce má ještě přídavek ke snídaní. Příjemně naladěný, štědře obdařený, vyrážím do třetího dne.
Jenže jsem nocoval jen 14 km před dalším místem, kde mám přespat. Ještě plný snídaně se courám po městě, kde jsem již také s usárnou několikrát brouzdal. Bystřice pod Hostýnem. Mě známý a v mládi často navštěvovaný region, po cestám na Hostýnské vrchy a kopec svatý Hostýn.
Kde jsem se při volbách v letech 1970 až 1985 chodil skrývat před povinými volbami.
V poledne mě courání městem přestalo bavit. Jedu dál. Po krátké jízdě, zjišťuji, že mám přední kolo poloprázdné. Zastavuji u čerpací stanice a dofukuji kolo. Zdá se, že to nic není, doplnil jsem tekutiny a vyrazil dál. V první vesnici zjišťuji, že mám kolo znovu poloprázné. Mají tu autobusovou čekárnu. Obsadil jsem ji. Znovu mrholí. Nepodařilo se mi povolit matky u středu předního kola. Nechal jsem si doma v cykloservisu, vše před cestou dotáhnout. Nezbývá než sundat plášť a nechat na ráfku i s duši, jak to střed kola dovolí. Plášť jsem rukou ze vnitř zkontroloval a vytáhl jemný drátek. Nemohl jsem zjistit odkud vzduch utíká. Tváří jsem kroužil kolem doše a zkoušel jestli neucítím jak uchází vzduch. Neucitil jsem nic. Dědina jak po vymření. Nakonec jsem dal vše do původního stavu a vyrazil. Kupodivu kolo drželo. Cítil jsem, že po rovině bych mohl zajet daleko. Zavolal jsem své ženě. Vyřizovala mi ubytováni v Kroměříží, kde jsem měl naplánovaný den odpočinku. Ať se zeptá zda bych mohl přijet o den dříve. Mezi tím jsem vyrazil na Holešov. Po chvilce se z telofonu dovídám, že mohu přijet o den dříve. Mám strach, že to nedám. Cítím se unavený. Už jsem projel Holešovem a pokračoval na Hulín. I tuto metu jsem zvládl. V dáli, na konci roviny je vidět kostel v Kroměříží. Na chvíli jsem plný optimismu. Hezká cyklostezka, po rovině, se mi brzy přejídá, je sice daleký rozhled, ale samá pole a žádný stín. Pro unaveného poutníka s obloženou koloběžkou hrůza. Synek z Beskyd a rovina to nejde dohromady. Jak na potvoru, slunce začalo zkoušet své paprsky pro prázninovou sezonu. Hlavu mi chrání sice přilba, ale paprsky si nachází čím dál víc skulinek. Vytahuji kapesník a z láhve s trochou vody, namočím pak přiložim na hlavu. Nasadil helmu. Několikrát jsem to pak opakoval. Mé odhodlání v 19 hodin dorazit do cíle, slavilo úspěch. Stojím před Hostelem. Mistní mladý personál, který patří k sousedícímu Hotelu, mě přivítal a zaskočil. Úsměvy jak kdybych byl nějaký V.I.P. host. Dokonce i po mých otázkách měly příjemný úsměv. Dokonce koloběžka dostala své místo v salónku, kde se konají bankety a svatby. Byl jsem v šoku. Nestává se, že jsem unavený, spocený poutník je krásně obsloužen. S radostí jen se vyfotil před hotelem kde je společná recepce pro Hostel. Byl to můj nejdelší den na koloběžce. 50 km i s brašnami. A defekt. Dnes již vím, že je to brnkačka. Vykoupat a hned do postle. V hlavě se mi honí myšlenky. Jak dál, vždyť jsem tu o den dříve. Je to nováčkovské zapálení? To už jsem usnul.
Ráno 28.6. snídám a fičím do servisu, kde mi za dost peněz pomohli s předním kolem. Honem jsem šel ulovit několik kešek. Je to má činnost, abych se donutil aspoň trochu procházet okolím. Člověk je od podstaty líný tvor. V telefonu mi žena sděluje, že je v autě a bloudí po Kroměříží. Pospíchám na místo kde se máme setkat. Eva to zvládla a už se dělíme o zážitky, ja s koloběžkou a ona s problémy při cestě autem z Třince do Kroměříže. Couráme se po městě. Dostávám zprávu, že si mám přijít pro svůj dopravní prostředek. Dovídám se cenu a jdu do kolen. Před odjezdem na pouť jsem v servisu řekl, že potřebuji vše pořádně utáhnout a pak třeba středy kol nešly povolit. Po procházce překrásným městem jsme šli na ubytování a spát. 29.6. Další krásně strávený den ve městě a okolí. Procházka po zajímavostech tohoto krásného města a hlavně pohoda v zahradách. Jsou poloprázdné. Čas dovolených začíná až za týden. Počasí nám také přeje. Ještě si na pokoji, přebaluji brašny a špinavé věci měním za čisté. Vše mám připravené na pokračování mé poutě.
30.6. Po rozloučení s ženou, již za slunečného dne se vydávám na další cestu. Po vice jak týdeních dešťových přeháňkách je krajina jižní Moravy promáčená. Je mnoho míst kde se ještě nedá v trávě vysedávat. Díky počasí jsem si jízdu krajem vychutnával. Jemně zvlněná krajina mě dovedla do Rataje, Troubky, Zdislavice. V lokalitě Troubky jsem si odpočinul. Spiše mne po dnech odpočinku zachvátila lenora. Ta mi říkala, zas budeš brzy v cíli, nedivoč. Následovaly Hoštice a Litenčice. Jak jsem měl možnost šlo o malou ale příjemnou obec. Ta pronajímala svou ubytovnu, v době kdy nejsou brigády. V 15 hodin jsem byl ubytovaný, vyrážím prozkoumat okolí, kostel, zámek, hospoda, obchod a lovení kešek. Vše co člověk k životu na vesnici potřebuje. Jedna podlouhlá budova. Obchod a za nim hospůdka. Vše obsluhovala jedna rodina. Pokecali jsem, já se dověděl něco víc o místním soukromém zámku. V tu doby nebyl pro veřejnost otevřený. Přes bránu bylo vidět, že uvnitř je život. Je večer tak jdu lehnout. Ještě si všímám, že do druhé části ubytovny, jde pár s plným košíkem hub.
1.7. Probouzím se do krásněho počasí. Přesto je krajina ještě celá promáčena. Jak jsem za chvíli poznal na vlastní nohy. Je velký rozdíl mezi jízdou na kole a koloběžce. Zatím co na kole šlapeš do pedálů a nohy máš od země chráněné. Na koloběžce se musíš odrážet od země. Asi v polovině dnešní cesty jsem přijel k silniční objížďce. Stáli tam pánové od Policie. Nepustili mne na staveniště. Nedopustili ani abych to zkusil, po krajnici opravované cesty. Možná kdybych jel o několik hodin dřív, nebo později. Musel jsem kousek zpátky a zeptat se domorodců, kde je nějaká zkratka. Jak už to bývá. Několik rad a každá jiná. Opouštím skupinku poradců a vyrážím do polí, po polní travnaté cestě. Příjemná zvlněná krajina. Najednou asi 5m sešup k oboře. Rovinka plná zlatavého obilí. Krása pohledět. Najednou si uvědomuji, že stojím po kotníky ve vodě, skrývající se v trávě. Z cesty jen bahniště a jedině co se dá, jet polem. Vše je klamné a schované pod zlatými klasy. Obilí stojí ve vodě, na oko voda není vidět. Plně naložená kolobrnda se až po střed předního kola zabořila. Začal boj o každý metr. Vytahoval jsem stroj, a vytahl nohu z bláta a postčil dál. Mezitím jsem řešil jak dostat nohu i s botou z bahnitého sevření. Tím jak jsem musel zvednout kolobku, zatlačil se sám do bláta. To si tenisku přisálo a odmítalo jí vydat. Po 150 m jsem boj vyhrál, jen jsem ztratil tachometr. Malíčkost oproti tomu co jsem mohl ztratit. Stojím u potůčku, ten je asi 1,5m podemnou. Slézt dolů, aspoň tenisky a nohavice si dát trochu do pořádku. Pak ještě koloběžku dočistit. Protože na poprvé blato moc neslezlo. Po vyčistění brzd jsem mohl pokračovat. Dál už se jelo v pohodě. Už jsem se viděl v Otnici. Při příjezdu do obce, na mne čekal můj hostitel s kolem a doprovodil mě k místní škole. Vše tedy dopadlo dobře, došlo I na opékání párků. Příjemný podvečer. Čistý a příjemně naladěný uléhám. Díky novému kamarádovi Luboši.
2.7. Je ráno a já vyrážím na Pasohlávky a nádrže "Nové Mlýny". Tu bych se chtěl ubytovat autokempu a trochu se projít po okolí. Spokojeně si to fičím po okresní cestě a najednou kamion, druhý, třetí a další. Zastavil jsem, a nechal je klidně na cestě předjet. Pak jely osobní auta do protisměru. Tak jsem naskoči a jel. 10 km jsem takhle pokračoval. Jak jsem za sebou uslyšel znovu hukot kamionů a naproti sobě viděl jedoucí auta, zastavil jsem u příkopu a v klidu počkal až přejedou. U Pasohlávek jsem si odechl. Jenže na recepci v kempu, byla velká řada motoristů, čekajících na odbavení. Přes plot to vypadalo dost plně. Prostě autokemp byl našlapán k prasknutí. Prázdniny jsou tu. Kousek dál byla čerpací stanice na které jsem se zastavil občerstvit. Nakoupil jsem a přemýšlel co dál. Zjistil kolik kilometerů mám ještě do cilé celé pouti. Rozhodl se. Zavolal jsem Evě aby zavolala do Hrušovan nad Jevišovkou, zda mohu přijet o den dříve. Odpověď zněla ano. Poslední kilometry mne doprovázelo promněnlivé počasí, poprchání. Přes počasí se zvlněnou krajinou, mezi vinicemi, loukami se jelo dobře. Pocit, že budu nocovat na konci poutě a ještě u známých, mě hnala I přes únavu dál. Ještě před tmou jsem byl na ranči u naši dávné kamarádky, Milušky. V Hrušovanech nad Jevišovkou, jsem se ještě propletl mezi diváky nějakého závodu. Pak už jsem byl v suchu. První pouť jsem zvládl bravůrně a díky rychlosti jsem získal dva dny odpočinku navíc. Další den si pro mne přijela Eva a já se na již odstrojené koloběžce vydal do Rakouska. Přivítalo mě náměstí v lázeňském městečku Laa. Kde také přijely, Eva a Miluška autem. Oslava u zákusků, pak jsme se vydali společně autem, projet kolem státních hranic, já si v Rakousku odlovil několik kešek a přes Slovensko přijeli do Hrušovan n/J. a pak už domůůůůůůů.
